Zuzana, maminka ročního Lukáška, se mi nedávno svěřila: „Už týden nekojím a skoro po dvou letech jsem si vyrazila s kámoškama na tah. Znáš to – nejdřív těhotenství, pak čistý mlíko. Jeden se jen tak někam nedostane, aby zapařil. Všechny máme mimina, Alice dokonce dvojčata. Jak jsme si tak užívaly zaslouženou noc, řeč se stočila na sex. Nebo lépe řečeno – z mé strany na jeho nedostatek. A musím říct, že se mi vůbec neulevilo. Měla jsem naopak pocit, že jsem v tom úplně sama. Všechny tři vybalily, že mají doma od porodu čím dál zábavnější a častější milostné hrátky. U nás sexuální život jaksi vyšuměl. Není chuť a ani čas. Když už náhodou čas je, najde se něco, co je potřeba víc. Třeba spaní. Nebo prostě jen tak chvíli nedělat vůbec nic. Romana, která před třemi měsíci porodila, se mě udiveným tónem zeptala: ‚Vy to fakt neděláte? To my teda jo. Tak pětkrát v týdnu. Je to teď ještě lepší než před porodem...‘ Přidala se Alice (ta s dvojčaty): ‚My jsme měli co dělat, abychom se v šestinedělí udrželi. Bylo to nekonečné, a nakonec jsme stejně podlehli už po třech týdnech...‘ Katka přitakávala a blaženě se usmívala. I jí to prý teď baví víc. Když holky domluvily, mlčela jsem jako zařezaná. V hlavě mi jelo, že asi nejsem... NORMÁLNÍ.“
Jenže – slovo normální je ošidné. Někdy může být dokonce hanlivé. Být normální zavání průměrností, splynutím s davem. Ale také skýtá určité výhody. Pro nejisté jedince je podporou a zárukou, že je s nimi všechno v naprostém pořádku. A my často těmi nejistými jedinci jsme. Červíček pochybností hlodá, když zjistíme, že masa dělá vše jinak... Problém je, že být normální není univerzální věc. Jistě, existují normy, průměry, tabulky, ale cpát se do nich za každou cenu je hloupost. Přesto to někdy z obav, nevíry ve svoje hluboké pocity a z nejistoty děláme. A nedopadá to dobře.
Se Zuzkou jsme se potkaly po měsíci a vypadala utrápeně: „Řekla jsem si, že asi fakt nejsem v pořádku, a zkoušela jsem Toma (její muž) zase trochu svádět. I když jsem na sex neměla vůbec chuť. Milovali jsme se, ale bylo to rozpačité. Orgasmy, které jsem dřív měla raz dva, jsem musela hrát jak na divadle a ehm... byla jsem dole suchá jako africká studna. Byla to křeč...“
Shodou náhod jsem ten samý týden potkala jejího muže Toma. Jsme přátelé. Dobří. Zašli jsme na drink a on se mi taky svěřil: „Nevím, co to s tou Zuzou je. Má komplexy, že ji teď nebaví sex. Myslím, že zbytečně blázní. To se zase nahodí, když teď dokojila. S mojí bývalou ženou jsme taky nesouložili po porodu přes rok, ale pak jsme to znovu rozjeli. To jsou jen hormony. Ona to nechápe a hroutí se. Dokonce se snaží na mě hrát, že se jí děsně chce! Jenže já znám její opravdový orgasmus, na přehrávané hekání mě nenachytá. Kdyby věděla, že i já potřebuju chvíli klid. A že mě teď víc než nějaký divoký sex na kuchyňské lince dostává to, jak se hezky stará o našeho syna. Všechno dělá sama, první čtyři měsíce měl koliky, tak ho celé dny i noci nosila v šátku nebo na rukách, kojila a nikdy ho neodkládala nikomu na hlídání. Prostě teď jsou její prsa na chvíli Lukáškova, ne moje. A je to tak v pořádku. Když jí to říkám, brečí a mlčí a pak z ní vypadne, že holky to dělají pořád... i s dvojčaty...“
Pomyslela jsem si, že Zuza má fajn muže. Akorát to v zaslepené honbě po normálnosti nevnímá. Nechápe, že každý to máme v posteli prostě jinak. Ptali jsme se tří žen, které se nebály o svém sexuálním životě otevřeně promluvit.
Anna, 38, právnička, žije se svým manželem, má dvě děti, 5 a 7 let.
Četnost sexu: jednou měsíčně.
„Jsem máma dvou kluků, právnička na plný úvazek a ještě pomáhám jedné charitativní nadaci. Můj diář je neustále hustě popsaný. Ale jsem taky manželka a milenka. A každý měsíc je tu jedna událost, kterou do diáře nikdy neopomenu napsat – sex s mým mužem. Milujeme se minimálně jednou měsíčně a mí přátelé si z nás dělají legraci, že máme na všechno graf... Ale když máte tak rušný život jako já, na spontaneitu prostě není čas. Takhle to ovšem nebývalo vždycky. Četnost milování se rapidně snížila po prvním porodu. Předtím jsme nebyli líní si vyjet do Londýna, Itálie nebo do Paříže, pronajmout si hotelový apartmán a celý víkend tam řádit. Když se narodil Martínek, nastal okolo něj kolotoč, a když za dva roky přibyl malý Patrik, přestali jsme se sexem asi na rok úplně. Dnes, po jedenácti letech, co jsme s Pavlem spolu, si sex užíváme podle diáře – jednou měsíčně. Už pro nás není prioritou, nahradily ho jiné hodnoty – máme pěkný vztah, jsme přátelé, rozumíme si, dáváme hodně energie dětem. Mám pocit, i když to zní možná hrozně, že mám z přírodního a reprodukčního hlediska už splněno, rodit už nechci, takže sex jednou za měsíc zůstal jen jako malá třešnička na dortu.“
Dagmar, 40, produkční, žije se svým přítelem, mají patnáctiletou dceru Máju.
Četnost sexu: každý den.
„Milovat se s Kájou je pro nás jako dýchat. Jsme spolu už šestnáct let a milujeme se každý den. Než jsem ho potkala, nikdy jsem na sexu moc neulítávala. Když jsme se s Kájou v práci denně vídali, nijak výrazně mě fyzicky nepřitahoval, nebyl vůbec můj typ – malý, trošku podsaditý zrzoun... Ale bylo v něm cosi milého a po pár měsících mě úplně dostala jeho upřímnost. A hlavně byl neuvěřitelně vtipný! Začali jsme se přátelit, a když poprvé došlo na sex, instinktivně jsem chtěla vstát a jít zhasnout světlo. On mě zastavil se slovy: ‚Proč? Jsi krásná!‘ Milovali jsme se každý den, i když jsem byla těhotná, a dokonce i?v den porodu... Naši přátelé, když se mluví o sexu, často trošku závidí a ptají se, kde bereme čas, když oba pracujeme a jsme docela ‚byzy‘. Obvykle odpovídám, že si ho prostě uděláme. Například místo tupého sledování televize s chipsy a pivem jdeme nahoru do ložnice a milujeme se. Nejsme v posteli nijak extravagantní – většinou skončíme u misionářské pozice nebo jsem já nahoře –, přesto to není nikdy nuda. Orgasmem se uvolní stres a blízkost partnera a mazlení je také moc fajn. Fakt, že to děláme každý den, mi dodává sebedůvěru.“
Klára, 32, bankéřka, žije v Anglii se svým manželem, čekají miminko.
Četnost sexu: dvakrát ročně.
„Když mi bylo dvacet, považovala jsem sex za nejdůležitější věc, kterou ve vztahu můžete dělat. Když se to nedělalo při každé příležitosti, měla jsem pocit, že vztah náležitě nefrčí. Ale to bylo ještě předtím než jsem si vzala muže, který pracuje v jaderné ponorce. Mám v Anglii spoustu přátel a často jsem tam za nimi létala na návštěvu. S Erickem jsme se potkali na jednom nudném večírku. Přiznávám, zase tak nudně nedopadl. Skončili jsme s Erickem v posteli a bylo to úžasné. Pak jsme z ní nevylezli měsíc. Věděla jsem, že Eric má náročnou práci a že za týden odjede na dlouho pryč, ale v zamilovanosti se počítají jen přítomné okamžiky. Když Eric odjede, půl roku se nevidíme. Jeho práce je hodně extrémní. Dlouhodobý pobyt v ponorce vyžaduje velkou psychickou přípravu, takže i když je doma, se se mnou nemiluje. Zpočátku to pro mě bylo devastující. Cítila jsem se odmítnutá, měla jsem pocit, že mě odsunul na druhou kolej, že se mu nelíbím. Chtěla jsem dokonce náš vztah ukončit. Jenže pak mi napsal dopis, že chce, abych byla jeho žena, i když ví, jak je čekání pro mě těžké. Roztála jsem. Odjeli jsme na týden na svatební cestu do Las Vegas, kde jsme se milovali každý den. Tam jsem otěhotněla. Pak zase Eric odjel – na půl roku do ‚jiné zóny‘. Určitě bych neprotestovala, kdybych mohla mít sex se svým mužem častěji. Jenže náš vztah je i tak pěkný...“
