Jednou takhle v neděli jsem se vydal na absolutně nejromantičtější procházku, jakou jsem kdy podnikl. V malajsijské džungli. Proti proudu horské řeky, kolem jezírek s vodopády a rozestavěného dřevěného domu, v němž se bílý Malajsijec Shane chystal žít se svou Apin, ženou z kmene Temuan – romanticky jako Adam a Eva, samozřejmě. Blížilo se právě poledne, ale slunce přes koruny obřích stromů problikávalo jako citlivý teplomet. Voda teplá a čistá. Stoupal jsem bos řečištěm a na vodopády šplhal stezkami ve spadaném listí. Když jsem měl chuť, zaplaval jsem si v jezeře, když jsem měl hlad, vyndal jsem z kapsy mango. Mohl bych si chytit rybu, ale zapíchnout jí nůž do břicha by se rovnalo vraždě v ráji. Občas se objevil banánovník se žlutými srpky. Výjevy jako z pohlednic. A v nich já, docela sám, žádné povinnosti, žádné závazky a nekonečně času. Nicméně i tahle pohádková procházka měla účel. Někoho jsem hledal. Postavu z reálného života a pohádek domorodců z vesnice. Měla mít černé vlasy, světlou kůži, neslyšně se pohybovat lesem nebo se objevit v podobě velkého motýla. Žena z národa orang halus, jemných lidí, ochránců džungle. Mohl jsem buď jít na malebnou túru, nebo se prolnout do mýtu a uctivě kráčet na schůzku s elfkou.
Co z toho je zábavnější? Samozřejmě vyhrála romantika a „co kdyby“. Takže jsem stoupal pořád výš nad osmiúhelníkové jezero, v němž se podle domorodců nachází brána do jiného světa, a doufal, že mě sleduje. Podobně jako sledovala a nakonec oslovila Utaha, starého chlápka, který se kvůli své orang halus odstěhoval z vesnice, protože lidské ženy pro něj ztratily půvab. Jezírka se měnila v teplé kamenné vany, občas jsem si do nich lehal, pozoroval koruny stromů a zkoumal, jestli některé listy nepovívají ve svém vlastním rytmu. Mohla by to být ona a dávat znamení. A pak se nad mou hlavou objevil velký černý motýl. No, o tom, co následovalo, tu pomlčím, ale když jsem se vracel po proudu, nebyl jsem sám a měřič romantiky se strhl a vyhořel. Tohle je moje představa totálně růžového dne, a jestli vám tam chybí skutečná teplokrevná přítelkyně, máte pravdu. Předtím i potom se sice párový romantikometr několikrát zastavil na desítce, ale mám obavy, že podruhé už neblafne, pardon. Nicméně každého nebaví šplouchat si nohy v asijských potocích. Naštěstí.
Pivo, žraloci, bordely
Máme to v sobě všichni. Objevitele, cestovatele, bojovníka. Potkal jsem jen málo chlápků, kteří by se kochali představou posedávání na zápraží zemědělské usedlosti, na kolenou dvě rozkošné děti, zatímco růžolící manželka podává skrz okno jitrnici. Mužská představa romantiky je z podstaty sólová. Když vyrostete na vernovkách, mayovkách a Indiana Jonesovi, když se donekonečna ztotožňujete s hrdiny od přiblblého Conana až po Phila Marlowa, těžko vás rozechvěje ta milionkrát omletá večeře při svíčkách s výhledem na moře mírně zastíněné sedmi rudými růžemi. Samozřejmě pokud jste se z toho moře právě nevrátila po letech na pustém ostrově nebo se netěšíte na sex a večeře nepředstavuje součást hry. „Romantiku vidím takhle,“ prohlásil Ondřej, milovník Latinské Ameriky.
„Vylezu na nějakou horu v Kolumbii, spolu s tamní policií rozpráším část drogovýho kartelu, nabalíkuju se a pak zajdu do nejluxusnějšího bordelu a vezmu si na pokoj dvě nejkrásnější holky, co tam najdu.“ Je totiž fakt, že když už se hrdinovi podaří pokořit přírodu i vlastní slabosti, po opojení sebou samým a celou tou archetypální situací vůbec není špatné, když následuje druhý díl. Přetřes peří před vámi. Z romantického prožitku sice opadává poprašek samotářského posvátna, zato se stává okamžitě zužitkovatelnou přidanou hodnotou na balicím trhu. Aby bylo jasno, není vůbec nutné jezdit na opačnou stranu zeměkoule, rozdírat si podrážky o australské šutry nebo lokat slanou vodu při pronásledování žraloka. „Já úplně teču, když vyrazíme s kámošema do Brd, rozděláme oheň, pečeme buřty a chlastáme pivo,“ rosí oči kolega Štěpán. „A pak se ožralej svalíš do trávy a ráno tě probudí zima nebo ti olízne hubu pes, takže prohrábneš oheň a dáš si ještě jedno.“
Střelba od smrdutého koše
Jsou ovšem i frajeři, kteří zažívají nesčíslná dobrodružství, aniž vytáhnou paty z baráku. Správně: hráči! Virtuální zabijáci, piloti, snipeři, kteří odprásknou cokoli v rekordně krátkém čase a ještě stihnou přeskupit zbytek armády k dalšímu útoku. „Hraje si na počítači skoro každej večer, zatímco já se probírám domácíma účtama nebo třídím odpadky,“ vyjevila mi kamarádka své domácí trable s romantikou. „A když se pokusím něco namítat, ještě mě obviní, že on na rozdíl ode mě měl odvahu zůstat v duši dítětem a snílkem. A co ten nevynesenej smradlavej koš? To mu nevadí? Když se mu podělal počítač, klidně si tu blbost nainstaloval do mýho. Ta drzost!“ Což přivádí k otázce, co vy s jeho romantickou duší, případně co on s vaší.
Vražedný běh kopretinami
Sexuolog Radim Uzel jednou upozornil, že společný orgasmus není nezbytnou podmínkou kvalitního postelového života. Obávám se, že s představami o romantice to bude hodně podobně. Oboupohlavní party přátel zelených údolí v kostkovaných košilích a usárnách mají v tomhle ohledu štěstí, psi toho zvládnou po ránu olízat dost. Stejně i horolezci a horolezkyně, vodáci a vodačky, o potápěčích a potápěčkách ani nemluvě. A my ostatní se můžeme aspoň snažit, protože každý pokus nese plusové body. Váš chlápek dozajista ocení, když se aspoň pokusíte poťukat na jeho playstation nebo ho doprovodit třeba jen do základního výškového tábora. Protože mít vás nablízku v tak intimních chvílích může naznačovat, že toho máte přece jen společného víc než klíče od bytu. Že vás zajímá, co ho dokáže tak rozjet – prostě že se snažíte do jeho světa strčit aspoň prst. A dost pravděpodobně vám to oplatí. I když romantický revanš se může občas zvrhnout v plačtivý omyl. Kdysi jsem byl s jednou slečnou na výletě v podhůří Jeseníků a jdeme po krásné jarem rozkvetlé louce.
Říkal jsem si, že jí nadělím něco pravé ženské romantiky, aby viděla, že nejsem jen primitivní hovado a zajímám se také o ženskou duši. Takže jsem ji vzal za něžnou ruku, vzpomněl si na všechny ty zpomalené scény z romantických komedií a rozběhl se s ní ze svahu dolů. Statečně kmitala nohama a vyrážela zvuky, které jsem považoval za znak pravého nadšení. Jenže ona řvala strachy, a když jsme konečně zastavili, zhroutila se v nezastavitelném pláči na zem. Odvahou zrovna neoplývala a bála se, že si někde na tom mechu a měkkém pažitu urazí kokos. No jo. Naštěstí pro ten správný pocit nevyhnutelně nepotřebujete žádné exotické ani filmové rekvizity. Mám totiž dojem, že to, co se obvykle myslí romantikou, je často pocit štěstí převedený do kýče. Tropická řeka, hora, luxusní víno, bílé šaty... I když do sebe všechno zaklapne, filmová ani pohlednicová scénka nemusí fungovat. Jestli jste oba správně naladění, může tohle všechno přebít společný pohled ze sídlištního okna na kaluž, v níž se odráží kandelábr. Nebo taky vůbec nic. Je to na vás obou, jako obvykle.
