Vzpomínáte na tu kratičkou vánoční scénku ze seriálu Bylo nás pět? Tatínek v podání Oldřicha Navrátila decentně řečeno poněkud neobratně zabíjí kapra. Maminka, tedy Dagmar Veškrnová, to komentuje slovy: „Ne že bys na to šel Vendelíne špatně, ale...“ Mohla samozřejmě zareagovat úplně jinak. Mohla obrátit oči v sloup a vyjeknout: „Bože, ty seš nemehlo. Ukaž, prosím tě.“ A pak se zvednout a jít demonstrovat, jak se taková ryba klepne „správně“.
Nechtějte mít pořád navrch
Jenže proč by to dělala? Na to, proč si kvůli kaprovi nekazit rodinnou atmosféru, nemusíme studovat psychologii. Stačí ambice mít doma pohodu a pár měsíců zkušeností s partnerským soužitím. I průměrně inteligentní žena rychle pochopí, že někdy je méně slov více. „Snaha být za všech okolností na koni a demonstrovat, kdo je z nás dvou schopnější, vede k jedinému. Ještě větší nespokojenosti. Ženy, které si stěžují, jak jim doma nikdo s ničím nepomůže a všechno visí jen na nich, si to často zavinily samy,“ potvrzuje správnost taktiky maminky z Bylo nás pět psycholožka Jana Markvartová. „Muži jsou v některých věcech z našeho pohledu natvrdlí a v jiných naopak zase až moc učenliví. Jednou, dvakrát jejich snahu pomoct zmrazíte kritikou nebo dokonce posměchem a napříště vám strčí paličku do ruky už automaticky. S tím, že když jste na světě nejchytřejší a nejšikovnější, proč by se namáhali. Zkrátka i ve vztazích platí: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Neboli, když dáváme neustále partnerovi najevo, jak je neschopný, tak neschopný opravdu bude!“
http://gty.im/723501399
Mýtus ponížení
„Mě ale hraní na to, že je chlap dobrej, i když není, ponižuje. Dokonce bych si svého partnera ani nevážila, kdyby mi tohle laciné lichocení věřil! My si budeme všechno říkat na rovinu.“ Určitě jste podobná prohlášení už také slyšela, ale musíte vědět, že podobná slova může z úst vypustit jenom žena s minimálními partnerskými zkušenostmi. Ty ostřílenější se jen schovívavě pousmějí a v duchu si řeknou: „no jen počkej, to si řekneme za pár let!“ Psycholožka Jana Markvartová vnímá taktizování ve vztazích kladně. „Naše babičky, nebo spíše prababičky, které byly na svých manželích stoprocentně ekonomicky závislé, si nějaké hodně vyhrocené konflikty nemohly dovolit. Šly tedy na muže jako by nic a prosazovaly si svou oklikou.“ Můžeme to považovat za nedůstojnou manipulaci. Ale také jako hru. Hru, která vztah zpestřuje, dodává mu koření a uchovává v něm jiskření. To, že se v komunikaci k mužům přistupuje „jinak“, než když mluvíme s kamarádkami a ostatními příslušnicemi ženského pohlaví, je totiž přirozené. Veronika Vinterová, majitelka seznamovací agentury Náhoda, která se zaměřuje na spárovávání vysokoškoláků, říká, že jeden z hlavních požadavků ženitbychtivých manažerů a podnikatelů je, aby žena zkrátka byla ženou. Když se ptá, co si pod tím představit, muži zmiňují právě nedominantní chování v diskusích a něžnou manipulaci, na kterou ovšem přistupují zcela dobrovolně. Takovou tu přímočarost za všech okolností „jako chlap s chlapem“ rozhodně ve vztahu nechtějí.
Maminka z Pelíšků, náš vzor
Geniální představitelkou ženské diplomacie byla maminka z filmu Pelíšky v podání nezapomenutelné Simony Stašové. Když se na ten film podíváte pozorně, zaregistrujete jednu velmi podstatnou věc. I v situacích, kdy se její manžel lampasák alias Miroslav Donutil choval jako vrcholný trouba, nikdy se nesnížila k tomu, aby ho shazovala. Když si dcerka stěžovala, že tatínek na nástěnku vypsal do jídelníčku opět rajskou, mrkla na ni, otevřela troubu a proběhla replika: „Co vidíš?“ „Kuře.“ „Tak vidíš!“ Jindy ve vrcholně ztrapňující scéně, kdy pubertální syn bojující s lampasáckým otcem schválně třísknul plastovou sklenicí o zem, aby mu dokázal, že je rozbitná. Ponížený otec kouká na střepy, ovšem jeho žena jen zvedne střep a předstírá, jak je skrz něj svět vidět z jiné perspektivy. Navíc ho ujistí, že mají ještě pět dalších. V jejím způsobu komunikace s manželem nebyla slabost nebo vystrašenost, ale důstojnost partnerky, která ví, proč s manželem je, i když si o něm všichni ostatní myslí, že je blb. Podle odborníků je moment, kdy víme, proč se svým mužem žijeme, klíčový! Paradoxně to právě řada žen neví a pak si jen stěžují. Ale ať už jsme s někým z čistě pragmatických důvodů, protože bez jeho příjmu nezaplatíme ani nájem, drží nás spolu city, děti, dobrý sex či strach z osamělosti a dost často mix všeho dohromady, měli bychom se k sobě chovat s respektem! Bez něho totiž žádný vztah nemůže dlouho fungovat.
Nepátrat a nezkoumat
Občas, hlavně když jsme unavené, to napadne každou z nás. Vždyť je to nespravedlivost! Proč muži očekávají za všechno pochvalu, když my děláme totéž a bere se to jako samozřejmost bez chválení. Proč nadělají kolem každé chřipky takový humbuk, když my zvládly porod? Psycholožka Jana Markvartová rozhodně není příznivcem neustálého rozebírání, proč se děje to, co se děje. Prostě je chvalte, obdivujte, foukejte na bolístky a budete odměněny!
