Když si uděláte dítě v období šíleně vášnivé zamilovanosti, bude mít spoustu energie a bude mít jiskru. To se říkává... Pak ovšem musí vyvstat otázka, co ti chudáci plánovaní jedinci z dlouholetých vztahů, kdy už z milování chtě nechtě veškerá vášeň vyprchala, i když se oba partneři všemožně snažili ji udržet co nejdéle, natožpak ti, kteří mají zaplnit nějakou díru ve vztahu rodičů. Ženy, které chtěly právě jakousi trhlinu zacelit příchodem nic netušícího dítěte, zjistily, jak byla jejich očekávání naivní a jaká krutá úskalí to má.
Sama, samičká
Pětatřicetiletá Helena otevřeně přiznává, že chtěla dítě se svým přítelem Danielem skutečně jenom proto, aby si vztah s ním udržela. „Zpočátku jsme do sebe byli hodně zamilovaní, jenže po roce a půl to najednou bylo jinak. Byla jsem to už jenom já, kdo byl zamilovaný. Cítila jsem, že Daniel ztrácí zájem, a zoufale jsem se bála, že mě opustí. Jeho zaječí úmysly visely ve vzduchu – když jsem mluvila o rodině, pokaždé neurčitě mlžil, že snad někdy, jednou a že si není jistý, jestli je na plození dětí vůbec vhodná doba, že svět je prapodivný a jestli je vůbec dobré na něj přivádět další život, bůhví co bude za půl století... A nám oběma už bylo přes třicet!
Daniel se vracel z práce čím dál později a víkendy, které jsme si předtím užívali spolu, trávil mnohem raději s kamarády sám trekováním po horách. Myslela jsem si, že kdybychom měli spolu dítě, náš vztah by se upevnil, vrátil do starých dobrých kolejí. Jenže Daniel si v té době dával setsakramentský pozor, abych neotěhotněla. Že přes dva kondomy neproklouznou ani ty nejstatečnější spermie, mi bylo jasné. V mojí hlavě se zrodil šílený plán, byla jsem přesvědčená, že Daniel, ať je jaký chce, patří do kategorie ,těch slušných chlapů‘, kteří nenechají partnerku v podobné situaci – to znamená těhotnou nebo s čerstvě narozeným miminkem – na holičkách. Vždycky po milování jsem se nějakým nenápadným způsobem zmocnila použité ochrany, přelila její obsah do stříkačky a pod záminkou, že se jdu osprchovat, jsem se, když to řeknu bez obalu, ,samooplodnila‘. Můj záměr byl tehdy tak silný, že se mi to během dvou měsíců skutečně podařilo! Já byla neskutečně šťastná – Daniel byl naprosto zděšený. Vůbec nechápal, jak se to mohlo stát, a dokonce mě začal podezírat z nevěry. Nicméně nakonec přece jenom uvěřil, že se do ochrany někde vloudila chybička. Snažila jsem se ho přesvědčit, že asi vesmír hodně chtěl, abychom my dva měli spolu miminko, když se tak stalo...
Když se Petruška narodila, trošku roztál, ale ne na dlouho. Jenom pár měsíců po porodu od nás začal utíkat ještě víc, já si připadala s pětadvaceti kily navíc a unavenou pletí z nevyspání ošklivá a ne-atraktivní. Byly jsme s malou Péťou samy čím dál častěji. Když jsem se dozvěděla, že Daniel má jinou ženu, došlo mi, že jsem se pořádně přepočítala. Konec byl nevyhnutelný. Odešel od nás téměř ze dne na den a mně pomalu začalo docházet, že násilím a lámáním přes koleno se věci nedají řešit a vztah, který z nějakého důvodu neklape, ani dítě nezachrání. Chyby jsou prý od toho, aby se z nich člověk poučil. Jsem teď sice sama, ale mám aspoň Petrušku.“
Netlačit na pilu
K podobnému závěru došla i Monika s Markétou, které udělaly něco podobného jako Helena, jen jiným způsobem. Prostě řekly partnerům, které si chtěly udržet tím, že otěhotní, že jednak berou antikoncepci, a přitom nebraly nic, nebo zkrátka neřekly nic a prášky vysadily. Moničin vztah zkrachoval hned v prvních měsících těhotenství, Markétin vydržel ještě rok, ale i její muž odešel.
Psycholožka Elena Závišová potvrzuje, že když něco ve vztahu vážně skřípe, potomek krizi většinou nevyřeší, ba naopak, dokonce mnohdy urychlí odchod muže od rodiny. V případě, že byl počat tak násilnou formou a za lživých okolností jako u výše zmíněných žen, je udržení partnera opravdu velice nepravděpodobné. „Může ovšem nastat situace, že partneři jsou spolu už delší dobu a prvotní zamilovanost vyčpí. Když ovšem ve vztahu zůstane porozumění a přátelství, může dítě přinést novou dimenzi a oba rodiče propojit na jiné úrovni. Prostě se změní role, což je v přírodě vcelku přirozené. Model námluvy – hnízdění – péče o potomky docela úspěšně funguje. Znala jsem mnoho párů, kdy jejich divokou vášeň vystřídalo rozumné rodičovství – najednou je znovu co řešit, a to společně. Dítě se stává centrem zájmu. Prostě přeskočíte přirozeně na jinou úroveň vztahu.“
Podobný model výborně funguje i v případech, kdy rodiče už jedno dítě mají a pak projdou delší pauzou. Nová bytost vnese do vztahu čerstvý vítr. Něco takového úspěšně praktikuje kolegyně Hanka, která je maminkou tří holčiček narozených zhruba ve tříletých intervalech. Nedávno prohlásila. „Vždycky když s Mirkem cítíme, že je nějaká krizovka nebo že nás pohlcuje nuda či se odcizujeme, řeknu mu bez obalu: Hele, nějak to vázne, co kdybychom si udělali další dítě? Míra zatím vždycky souhlasil a zatím nám to klape...“
Když ne dítě, tak pes
Když se projdete po českých parcích a lesoparcích, zkuste někdy jen tak sami pro sebe počítat – pomalu začíná být více pejsků než kočárků. A přibývá mladých párů, které si místo mimina raději pořídí štěně. Sedmadvacetiletí Jirka s Alenou mají dvě dogy a tvrdí: „Je to taková naše příprava na děti. Chtěli jsme si zkusit, jestli vůbec zvládneme společně se starat o něco živého...“ Nikol a Martin zase přiznávají, že jim jejich labradorka Mína zachraňuje vztah. Oba jsou prý strašně urážliví. Stačí málo a už u nich doma vypukne tichá domácnost. Když ještě neměli Mínu, vydrželi oba mlčet proklatě dlouho. Teď je to jinak – přes ni k sobě vždycky najdou cestu. Martin se smíchem říká: „Když jsem uražený, ale ješitnost mi nedovolí s Nikol jako první promluvit, začnu přes Mínu. Jestli už byla venku, jestli máme granule. Pak se většinou začneme přes psa bavit – navíc když je doma nějaké předhádkové dusno, Mína umí dělat strašně legrační kousky, takže nás spolehlivě oba rozesměje. A když se začneme smát, atmosféra se uvolní, máme k sobě najednou blíž, je v tom víc pohody a lásky.
Stále častější poslední dobou bývá, že když ve vztahu chybí emoční a citová vyrovnanost, pořídí se pes, který je rozmazlován a veškeré city jsou směřovány na něj. Pro oba nebo jednoho z partnerů může být dokonce větším potěšením než lidský protějšek. Občas to dopadá i smutněji – žádné rozmazlování se nekoná a zvíře, které si kolabující páreček pořídí, skončí na ulici nebo v útulku, protože partneři ztratí zájem o sebe i o psa. Když se člověk rozhoduje ve věci přírůstků do rodiny či vztahu, je dobré si nejdříve trošku pomeditovat o čistotě úmyslů. A mít přitom na paměti slova lišky z Malého prince od Antonia de Saint-Exupéryho. Když se totiž člověk rozhodne z jakéhokoli důvodu si nějakou bytost „ochočit“ – neboli s ní navázat vztah –, má za ni pak odpovědnost. A taky to, že každá živá bytost potřebuje k životu hodně lásky.
