Hlava a nebo záda dnes bolí všechny bez výjimky. A všichni také na tyto neduhy používají stejné zbraně: prášky. Příčina této novodobé epidemie mívá většinou podobnou tvář. V práci celý den sedíme na židli a koukáme do počítače, nehýbeme se, máme povolené svaly... V podstatě je to jen anatomie. Proč se ale záda ozvou vždy ve chvíli, kdy se neshodneme s partnerem nebo nám onemocní rodiče?
Co umí strach
Moje kamarádka Petra je dokonalým příkladem toho, jak se na nás může podepsat náš životní styl. Jednou v noci ji vzbudila úporná bolest břicha a zad, potřebovala si nutně dojít na malou, ale kvůli pálení to jednoduše nešlo. Noc strávila se slzami v očích v péči spolubydlícího, který jí fénem zahříval záda a hledal nejbližší pohotovost. Problémy se ale moc nezlepšily ani po návštěvě lékaře, hromadě tablet proti bolesti a silných antibiotikách.
Trochu jasněji bylo až ve chvíli, kdy se jí lékař zeptal, co si v uplynulých týdnech prožila. Tehdy se Petra rozpovídala o tom, jak končí vysokou, rozešla se s přítelem, její babičce zjistili Alzheimera, v práci povýšila a musí pracovat dvanáct hodin denně a pak ještě z domova... Petra si konečně uvědomila, že se musí dát do pořádku především psychicky a že celodenní pracovní zápřah jí spokojenost a štěstí rozhodně nezaručí. Když si všechno tohle postupně srovnala v hlavě, dala se dohromady, a úspěšně tak i položila základ k tomu, aby si dokázala udržovat vnitřní rovnováhu také do budoucna.
Ať už si o tom myslíte cokoliv, naše myšlení je opravdu mocný čaroděj. Mechanismus toho, jak může pocit vyústit ve fyzickou bolest, zkoumala například americká lékařka Lissa Rankin. „Vaše vědomá mysl ví, že máte strach, ale oblast poblíž mozkového kmene, kde sídlí hypotalamus, nepozná rozdíl mezi abstraktní myšlenkou strachu a skutečným ohrožením života. Myslí si, že zemřete, takže okamžitě spustí mechanismus „utíkej a bojuj“.
Naskočí sympatický nervový systém, zatímco imunitní se vypne a vy se připravujete na útěk před nebezpečím. Samoobnovující a udržovací funkce těla se prudce přeruší,“ popisuje lékařka v knize Mysl je mocný lékař (vydala Jota). A dostává se tím k jádru problému. Tahle situace by totiž měla nastávat jen zřídka. Vezměte si třeba naše dávné předky, jeskynní lidi. Jednou za čas sice museli prchat před medvědem, jinak ale skoro celý život spokojeně posedávali se svými blízkými u ohně, sbírali bobule a plodili děti. A jak jsme na tom my?
Stresu čelíme v práci, děsíme se své finanční situace, osamělosti... Depresemi a úzkostí trpíme v podstatě nepřetržitě. To vše náš hypotalamus vnímá jako problém a spouští stresové reakce. Každý den, každou chvíli... Do těla se tak uvolňují hormony, které nám zrychlují puls i dech, zvyšují tlak a produkci žaludečních kyselin. Tělo pak nezvládá to, co potřebuje ze všeho nejvíc: odpočívat. Přitom stačí vlastně málo, pokud se cítíme šťastní a milovaní, dostaví se místo stresové reakce ta relaxační.
Dokázaly to už také mnohé vědecké studie. Osamělí lidé mají kupříkladu ve slinách více kortizolu, což je následek spouštění stresových reakcí. Samota vede i k potlačení imunity, takže tělo hůře bojuje s infekcemi a méně efektivně likviduje i rakovinné buňky. Potvrzeny už byly rovněž negativní vlivy z přepracování. Američtí vědci zkoumali nemoci srdce a zjistili, že ženy, které si vybíraly dovolenou jen jednou za šest let a méně, byly osmkrát náchylnější ke kardiovaskulárním onemocněním než jejich kolegyně, které si volno braly dvakrát ročně.
