Ač se při hodnocení her maximálně snažíme o objektivitu, vyloučit z rozhodovacího procesu individuální preference jednoduše nelze. Abyste získali lepší představu o tom, kým vlastně jsme a zdali s námi můžete souznít, rozhodli jsme se trochu lépe představit. A jak lépe než tím, že vám představíme třicítku svých nejoblíbenějších her.
Dnes je řada na našem kmenovém redaktorovi Honzovi Srpovi:
Hraji už nějakých třicet let, ale na rozdíl od většiny lidí v branži netrpím přehnanou nostalgií a nemyslím si, že byly hry tenkrát lepší. Naopak! I když se s ovladačem v ruce vztekám u obrazovky odmala, většina mých nejoblíbenějších her vznikla až po roce 2000. Svoji třicítku ani ne tak nejlepších, jako spíše nejdůležitějších her svého života, řadím chronologicky podle data vydání. Ale jen tak od oka, nechce se mi googlovat data vydání. A ano, pokud naše stránky sledujete pravidelně, tak vás určitě nepřekvapí, že na konci seznamu trůní The Last of Us.
1 Grand Prix Circuit
Tenkrát jsme hře říkali jednoduše Formule.
To je ona! To je ta hra, která mě svedla na scestí a kvůli které se mě dodnes máma každý měsíc ptá, jestli si už konečně nechci najít „pořádnou práci“. Přitom je to hlavně její „chyba“. Když ještě tenkrát dělala v Českých drahách, tak aby mohla jít s kolegyněmi v klidu na oběd, vypnula Fox Pro a pustila mi hru. Nejdřív nějaké koníky z ASCII znaků, pak The Alley Cat (viz náš článek) a nakonec formule. Ty mi naprosto učarovaly a nenávratně mě přikovaly k tomuto interaktivnímu médiu. V pěti letech jsem nechápal princip řazení, a tak jsem musel hrát jen na nejjednodušší obtížnost, která měla automat, na černobílém monitoru navíc nebyly vidět rozdíly mezi ostatními auty. I tak jsem se ovšem zamiloval. Popravdě řečeno jsem si teď správný název hry musel vygooglovat, protože tenkrát jsme tomu říkali prostě Formule.
2 NHL
Grafika se změnila, zábava zůstává.
Tato sportovní série od EA Sports mě provází prakticky celý život. Právě díky ní jsem si zamiloval opravdový hokej (tedy jen teoreticky, na skutečných bruslích se sotva udržím). Začal jsem hned tím prvním dílem z roku 1993 a od té doby hrál prakticky všechny ročníky, vynechal jsem jen pár let, kdy série přestala vycházet na PC a já neměl konzoli. Nejvíce mi v hlavě uvízly ročníky 93 (protože byl první), 96 (byl asi nejhorší, ale zase jsem si na něj sám nastřádal z kapesného) a 98 (tehdy jsme měl doma poprvé grafický akcelerátor). To intro si dodnes pamatuji záběr od záběru. NHL hraji dodnes, ale už jen rekreačně, takže v multiplayeru se vůbec nechytám.
3 Major Stryker
Major Stryker je něco jako Duke Nukem, ale ve vesmíru. A bez sexismu.
Jsou rozhodně i známější (a ruku na srdce, také mnohem kvalitnější) zástupci žánru Shoot Em Up: Xenon, Project X, Galaga, Space Invaders, Tyrian... jenže Major Stryker byl tehdy distribuován jako shareware, a tak se ke mně dostal jako první.
Vlastně jsem nikdy nehrál víc než onu první epizodu zdarma, ale to vůbec nevadí. Seděli jsme u toho tenkrát ve dvou, já létal, soused Ondra bušil do mezerníku a když bylo potřeba, odpálil atomovou bombu. Máma byla vlastně ráda, že si taky občas někdy hrajeme doma a nelámeme si ruce na improvizované bobové dráze, nezapalujeme plastové vojáčky pomocí chemikálií z místní skládky nebo neničíme drahé angličáky ve svěráku. Za mě symbol bezstarostného dětství.
4 Albion
První bradavky (mimo rodinu) co jsem v životě spatřil.
První a zřejmě také nejdelší RPG, jaké jsem kdy dohrál. Uchvátila mě tehdy extatická recenze Andreje Anastasova, která se táhla přes rovnou dvě čísla časopisu Score a završená byla ultimátní desítkou. Hra kombinuje několik různých pohledů a mnohdy připomíná spíše adventuru, obsahuje ale i parádní „chodbaření“ ve stylu klasických „čtverečkových“ RPG. Hrál jsem to více než rok a dokončil bez návodu, jen jednou jsem volal na Level help-linku, abych si ověřil, jestli ta odměna za splnění několikadenního nepovinného úkolu měla být opravdu tak trapná, jak mi tehdy přišlo. A byla.
5 Dark Forces
Pořád originálku mám.
Asi první hra, co jsem si obstaral na základě dema. Tedy spíše Ježíšek mi jí obstaral. Za mě nejlepší 3D střílečka první poloviny devadesátých let, která za sebou nechává Doom, Duke Nukema i Terminatora. Na svoji dobu přelomový návrh levelů, které poprvé přestaly být jen banální bludišťata zaplněná monstry. Poněkud paradoxní je, že jsem hru hrál a dohrál ještě dříve, než jsem vůbec viděl Hvězdné války, přesto mě setkání s Jabbou The Huttem nebo „Boby Fetem“ tehdy úplně odpálila. Mimochodem souboj s ním je jedním z nejdrsnějších „boss fightů,“, jaké jsem kdy absolvoval.
6 Jagged Alliance
Druhý díl Jagged Alliance je objektivně lepší, ale srdci neporučíš...
První hra, co mě v životě rozplakala. Nebylo to ale kvůli jejímu příběhu (který stál za prd), ale proto, že po mně sestra tenkrát cédéčko se hrou v hádce hodila a ono se pak odmítalo načíst. Abort, Retry, Fail?
Vím, že lidé mají raději druhý díl této famózní tahové strategie s RPG prvky, ale já nedám dopustit na jedničku. Trvalo to dlouho, ale dohrál jsem, jen jsem tehdy musel několikrát používat zbabělou strategii nahrávání starší pozice, aby mi umělá inteligence nezabila vypiplaného žoldáka Ivana Dolviče.
7 Warcraft 2
Slovo strategie je poněkud nadnesené, ale zábava to tehdy rozhodně byla.
Real-time strategie byly v devadesátých letech něco jako dnes battle royale, každé vydavatelství muselo mít aspoň jednu. Duna byla fajn, Command & Conquer taky, Red Alert ještě víc, ale já za krále žánru považuji druhý Warcraft. Dohrál jsem za obě strany taktikou „vyrob co nejvíc jednotek, označ je do bloku a pošli proti nepříteli“, takže o nějakých brilantních taktických manévrech určitě nemůže být řeč, i tak to tenkrát byla extrémní zábava. Nemálo času jsem strávil i v editoru levelů, kdy jsme si s kamarádem na disketách vyměňovali vlastní výtvory. Anebo jsem si jen vygeneroval spoustu neškodných ovcí a pak se bavil jejich beztrestným vybíjením. Což, uznávám, z odstupem času asi vypadá dost úchylně.
8 Spellcross
Nejlepší slovenská hra všech dob? Diskutujme.
Tato slovenská tahovka byla naprostá bomba a divím se, že nedokázala uspět za hranicemi. Už její základní premisa je skvělá: na Zemi začnou kouzelnými portály proudit příšery z fantasy světa a vy se jim musíte postavit moderní bojovou technikou. Na každou misi byl jen omezený počet tahů, ukládat se dalo jen čtyřikrát, takže to bylo pořádně tuhé. Obrovský tahák byl v tom, že se vaše jednotky v průběhu bojů zocelovaly a mohli jste si je přenášet mezi misemi. Navíc bylo možné si je pojmenovat a tak jsem si některé piplal po celou (mimochodem proklatě dlouhou) kampaň. Jejich ztráty jsem pak oplakal a často raději zkusil celou misi zopakovat.
9 Crusader: No Remorse
Kdyby tenkrát v DOSu bylo možná nastavit pozadí, tak by to u mě určitě byl Křižák.
Doufám, že tímto nedostanu své rodiče do nepříjemné situace, protože Crusadera mi tenkrát neměli dovolit. Byla to totiž velmi násilná střílečka, ve které můžete své oběti například upálit nebo jim pomocí plasmové zbraně odloupat maso z kostí. Měla tak auru něčeho zakázaného, což tenkrát samo o sobě ke štěstí stačilo. Crusader ale nebyl jen šidítkem pro sadisty (jako třeba teď Callisto Protocol), ale opravdu chytrou hrou, kdy jste museli vymýšlet, jak infiltrovat dobře chráněné prostory. Křižák z krásně vyvedené krabice, která byla větší než všechny ostatní, byl ozdobou mé skromné sbírky a z poličky udatně chránil mé panictví po skoro celou průmyslovku. Díky, kámo!
10 Death Gate
Ani Sierra, ani LucasArts, ani Revolution. Nejlepší adventury dělali v Legend Entertainment.
Pamatuji si, jak mi tenkrát kamarád Death Gate půjčoval s tím, že je to blbost a že moc nechápe, co se tam má vlastně dělat. Taky jsem ze začátku tápal, ale pak mi hra absolutně učarovala a jde podle mě o nejlepší adventuru všech dob. Její příběh je založen na knížce, kterou jsem nikdy nečetl, a kromě spousty textů obsahuje i několik neskutečně rafinovaných hádanek. Tehdy nebyl internet, takže si člověk nemohl najít návod, a na vše musel přijít sám. Dodnes si pamatuji jedny uzamčené dveře, na které jsem koukal tak dlouho, až se mi jejich obraz snad vypálil do masky CRT monitoru. Nepřeháním, když řeknu, že jsem na tomto místě visel měsíce. Pak se to ale jednou konečně sepnulo, já to rozluštil a řval jsem v extázi, až mě máma musela jít uklidnit. Miluji kompletní produkci společnosti Legend, všechny jejich hry jsem dohrál bez návodu. Mission Critical je asi objektivně lepší, ale pro mě je tou největší láskou Death Gate.
11 Planescape Torment
Ano, opravdu si myslím, že se Hemingway přeceňuje.
Jestli něco opravdu miluji, tak jsou to „eRPéGéčka“ postavená na isometrickém Infinity Enginu. Nejvíce času jsem určitě strávil ve dvou dílech Baldur’s Gate, ale marná sláva, nejraději vzpomínám na Planescape Torment. Naprosto geniálně napsaná hra, která bez přehánění zásadně změnila pohled, jakým nahlížím na okolní svět. Pamatuji si, že jsem tehdy musel do školy číst román Komu zvoní hrana od Hemingwaye a jeho banální dialogy mě vyloženě iritovaly v kontrastu s tímto téměř filosofickým dílem, které jsem tehdy konzumoval se slovníkem v ruce. Díky Planescape jsem si uvědomil, že nemusím a vlastně ani nechci mít rád to, co mi nutí „moudřejší“ dospělí. A že pokud někdo ve hrách vidí jen zábavu pro hlupáky a ztrátu času, tak je to jeho chyba, ne moje, a já se nepotřebuji nikomu obhajovat.. Asi mě ale hra trefila ve správný čas, když jsem loni dohrál Torment od stejných autorů, celkem to po mě sklouzlo.
12 No One Lives Forever
Něco jako Hallf-life, jen vtipnější
Half-life je obecně brán jako etalon příběhových stříleček z vlastního pohledu, za mě ale v tomto žánru existují i lepší hry. Tak například celá série Jedi Knight nebo špionská parodie No One Lives Forever. V mém srdci má tato hra speciální místo, protože byla tou první, kterou jsem pařil tak intenzivně, až mě z hraní vyrušilo ranní slunce.
13 Posel smrti
Posel smrti je nejlepší česká adventura. Tečka.
Že je nejlepší českou hrou všech dob Mafia, je úzus, který se ani já neodvažuji zpochybňovat. Ale nesouhlasím s ním. Minimálně co se dabingu týče je hororová adventura Posel smrti daleko kvalitnější, o výpovědní hodnotě jejího příběhu ani nemluvě. Jedna z mála her, která má skutečně promyšlené finále a autoři nespoléhají na to, že se do konce skoro nikdo nedostane.
14 Deus Ex
První díl vypadá hnusně, ale nabízí toho víc, než moderní pokračování.
Naprostý vrchol herního designu. Už jen ta první mise, ve které musíte eliminovat teroristy, kteří obsadili Sochu svobody, nabízí tolik možností, že by to dnešním hrám vystačilo na několik pokračování. Dodnes si pamatuji, jak jsem se tehdy dostal do stanice rebelů a byl jsem úplně odpálený z toho, že chvíli nikoho nemusím zabíjet a můžu si jen tak chodit a povídat s lidmi. Jako zřejmě jediný člověk na světě mám rád i druhý díl, zato pozdější Mankind Divided a Human Revolution jsou za mě těžce béčkové záležitosti.
15 Gothic
Druhý díl je o dost lepší. A také o dost těžší.
Toto RPG jsem kdysi vyhrál v nějaké soutěži a vlastně z toho neměl až tak úplně radost. Hra se na mém tehdejším PC sotva hýbala, navíc mě hned v úvodní lokaci neustále zabíjelo přerostlé kuře. Jenže pak jsem se jednou hecnul a dokázal se ponořit do jejího nekompromisního světa a bylo hotovo. Druhý díl je podle mě ještě daleko lepší, zároveň je však asi mým největším herním traumatem… ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem nedokázal porazit zmrzlého draka, takže jsem hru nikdy nedohrál.
Až dokončím článek, začnu psát výpověď, kdo by mě vůbec po tomto přiznání ještě mohl brát vážně?
16 Tony Hawk Pro Skater 2
Kdybych tolik času věnoval skutečnému skateování, asi by to bylo lepší.
Kdyby tenkrát existovaly achievementy, byla by toto moje první platina. Zatímco na opravdovém skatu se nedokážu ani postavit, v této vynikající arkádě jsem splnil veškeré možné. Otevřel jsem si postavu Spider-Mana a speciální arénu ve vesmíru, bez problémů i porážel všechny kamarády v kompetitivním módu Horsefucker. Co je na tom nejúžasnější, je fakt, že jsem to celé zvládl na klávesnici! Když teď nedávno hra vyšla zdarma v rámci PS plus, nedokážu na gamepadu zřetězit víc než tři triky za sebou.
17 Motorstorm: Apocalypse
Sony nechala značku Motorstorm trestuhodně zemřít.
Když jsme u těch trofejí, musí zmínit tuhle geniální závodní arkádu, protože to je ta hra, kde mi ta platinová trofej skutečně poprvé cinkla. Ale že jsem se nadřel! Dlouhá léta jsem byl pravověrný PCčkář, až se sestěhováním k tehdejší přítelkyni jsem řešil koupi blu-ray přehrávače a PS3 byla tehdy ve slevové akci. Tento díl Motorstormu mě uchvátil jednak split-screen režimem a jednak tím, že se v průběhu závodu měnila trať. Dodnes nedokážu Sony odpustit, že tu značku opustilo, stejně jako inFamous, Killzone a Resistance.
18 Spec Ops: The Line
Ne, ta slavná hratelnost není ve hrách to nejdůležitější.
Pamatuji si, že jsem tehdy měl mít byt na víkend sám pro sebe, takže jsem v pátek šel do hospody a v sobotu ráno se v rozhazovačné náladě stavil v obchodu a prostě si koupil nějakou videohru.
Spec Ops začíná jako klasická střílečka, kde kosíte nabíhající panáčky a občas se podíváte na filmeček. Jenže s tím, jak alkohol pomalu opouštěl mé tělo a mě začínalo být špatně, nabrala hra mnohem temnější nádech a já dostal totální depresi. Vše se zlomilo u slavné napalmové scény, u které mi asi i ukápla slza. Když jsem někdy kolem druhé ráno končil, byl jsem naprosto znechucen světem i sám sebou. Jeden z vrcholů herní scenáristiky.
19 Pro Evolution Soccer 6
Pro Evolution Soccer byl tehdy lepší než FIFA. Tehdy...
Co se týče fotbalu, jsem takový opatrný fanoušek. Oblíbený tým nemám, ale celkem urputně nesnáším Spartu a Chelsea, kvůli jejich rasistickým fanouškům. Každopádně na počítači mě to hrozně baví, začínal jsem u Actua Soccer, vrchol si prožil asi u RTCW France 1998, nejvíce času jsem ale strávil u „psa.“ S kamarádem jsme měli tehdy takový rituál, stavil se vždy ve středu, dal si mezi dveřmi cigáro, šel se vykadit a pak jsme hráli PES na tři vítězné zápasy. U toho jsme probrali život a zpravidla se i pohádali, kdo víc podvádí. Teď jsme oba fotři a když dáme pár piv jednou za měsíc, je to hodně. Spíš než na samotnou hru (FIFA je dnes mnohem lepší) vzpomínám tehdejší bezstarostnost, když člověk neměl větší problémy než pětku z matiky.
20 Realms of Arkania III: Stíny nad Rivou
Jsou lepší RPG, ale tohle tehdy jako jedno z mála umělo česky.
Ani zdaleka to není nejlepší zástupce žánru klasických „dungeonů“, vlastně jsem tu hru tehdy nesnášel. Jenže marná sláva, jednak obsahuje jeden z nejlepších soubojových systémů, který byl kdy navržen, a pak má naprosto geniální příběhový twist na konci. Představte si, že si desítky hodin vylepšujete svoji partu a hledáte jí co nejlepší vybavení, jen aby vás na konci zmenšili a nechali nahaté pobíhat v zadnici pavoučí královny. Miluju videohry!
21 Death Stranding
Death Stranding se lidé vysmívají, že jde prý o simulátor poštovního poslíčka. A mají pravdu.
Tento myšlenkový pochod mě zavedl k Hideu Kojimovi, jehož Death Stranding sem chronologicky nepatří, ale nebudeme přeci bazírovat na detailech. Popravdě řečeno, celá tvorba tohoto japonského vývojáře mi byla naprosto ukradená a jelikož jsme tehdy v redakci měli jeho největšího fandu na světě, Death Stranding jsem v průběhu jeho dlouholetého vývoje vůbec nesledoval. Jenže Martin tehdy nečekaně utekl ke konkurenci (žádné drama, odchod byl v dobrém a máme se rádi, nebo aspoň já ho mám rád), a tak jsem se o hru musel postarat já sám. A bože, jde o jeden z nejsilnějších zážitků mého života. Lidé si myslí, že recenzování je sranda, ale ve skutečnosti většinou potřebujete přes den psát články a hrajete jen po večerech. Tehdy jsem si ovšem vzal „pracovní volno,“ nakoupil pár baget a lahví vína a na tři dny se zavřel v místnosti a jen hrál a spal.
22 Alien: Isolation
Po většinu času budete mít jen jednoho nepřítele. Ale ono to stačí.
Vždycky jsem Vetřelce bral spíš jako akční značku než horor, ale Isolation to změnila. V původním plánu jsem chtěl do seznam dát i Systém Shock 2, ale tato hra je v každém ohledu lepší. Brilatní „retro SF stylizace“, omezené ukládání, skvělý příběh, a hlavně nepředvídatelný vetřelec, se kterým se desítky hodin kočkujete.... Ta scéna, kdy vezmete plamenomet a pošlete ho konečně k čertu, jenže v tom nejlepším vám dojde palivo...
23 Command & Conquer: Red Alert 2
Po invazi Rusů na Ukrajinu už hra tak vtipná není.
Znáte to rčení, to je tak blbé, až je to vlastně dobré? Tak Red Alert 2 ho vyjadřuje naprosto dokonale. Co se herní stránky týče, není to o moc sofistikovanější než dříve zmíněný Warcraft, ale celá ta pitomoučká prezentace, která se vysmívá oběma stranám „studené války,“ je kouzelná. V dnešní době by to bohužel nefungovalo, tak trochu mám pocit, že Putin vloni rozjel na Ukrajině kampaň za Sověty a i když si evidentně zvolil tu nejtěžší obtížnost, jen tak se nevzdá.
24 Mass Effect
Nedávno vyšla vylepšená verze a je to pořád stejně dobré, jako tehdy.
Ve hrách si nade vše cením příběhů, nejsem moc fanda takových těch open worldových her od Bethesdy, kde si můžete dělat, cokoliv vás napadne, jen ne se bavit. Mass Effect dal světu fascinující vesmír srovnatelný se Star Trekem nebo Star Wars, přitom má silnou dějovou linku, která vás u hry udrží po stovky hodin. Miluji celou trilogii… jednička je syrová, klasické sci-fi dobrodružství o dobru proti zlu, dvojka je pak patrně nejlepší party based hra, která kdy vznikla, byť to bohužel znamená i trochu vycpávek. No a trojka je fenomenální, prakticky filmové zakončení celé trilogie, naprostý herní orgasmus. A ano, myslím si, že původní zakončení příběhu je ok a ta dodatečná verze je jen trapnou úlitbou toxickým fanouškům. Nepochopili nic.
25 Ratchet & Clank
Čirá zábava, nic víc, nic míň.
Většina her, které zde zmiňuji, jsou alespoň trochu intelektuálně podnětné, ale Ratchet & Clank je prostě jen čirá zábava. Primitivní skákačka ve které likvidujete zástupy nepřátel a vyhýbáte se jejich projektilům, nic víc. Jenže je to celé udělané tak dobře, že na hru nejde zapomenout ani po vypnutí. Oplatinoval jsem první tři díly, a ten nejnovější mám v procesu. Mimochodem abych toho dosáhl, musel jsem vyrobit vyloženě cringe udělátko. Abych posbíral milion šroubečků, zavázal jsem tlačítko na ovladači gumovou páskou a šel spát. A ráno si pak vyzvedl kýženou trofej. Ach ty hloupé věci, které nás nutí dělat láska.
26 Life is Strange
Lidé mají radši Max, ale Chloe je nejlepší.
Rána přímo na komoru, na konci jsem brečel jako želva. Když se mě občas nějaká žena zeptá, jakou hru by si měla zahrát, jako první vypálím Life is Strange. Ten příběh je ok, ale kde tvůrci nemají konkurenci, je tvorba postav. Hlavní hrdinka Max mi připomíná moji první lásku, její kamarádka Chloe zase nedostižný ideál, ke kterému se bohužel v reálu žádná nedokáže ani přiblížit. Jo a Obstacles je nejlepší song, který kdy ve videohře zazněl. Bohužel, autorům se na své životní dílo nepodařilo navázat, datadisk Before the Storm i druhý a třetí díl jsou „jen“ ok.
27 Outlast
Nic násilnějšího než Outlast neexistuje.
Zřejmě nejkontroverznější titul na mém seznamu, ale já si za ním stojím. Ono se většinou říká, že správný horor děsí sofistikovaně, a nemusí se uchylovat nechutnostem. To není pravda, i přímočaře prezentovaná pornografie násilí umí zapůsobit, jen se to musí umět. Outlast to umí. Výkaly v kýblu, amputace genitálií, masturbace na hromadě mrtvol, znásilnění, porod mrtvého dítěte.... Taková ta hra, po jejímž dokončení si třesoucí rukou nalijete panáka a jdete se kouknout na to, jak vaše dcera pokojně spí v kolébce, abyste se přesvědčili, že svět je vlastně docela fajn.
28 Soma
Nejlepší příběhovou pointu má Soma.
Co se týče hratelnosti, není vlastně Soma o moc jiná než Outlast, ale její celkové vyznění je úplně jinde. Vše začíná citátem od P. K. Dicka, což je za mě nejlepší spisovatel sci-fi, kterého naše Země kdy nesla, a v jeho duchu se také celá odehrává. Na rozdíl od rádoby hlubokého, ale ve skutečnosti povrchního Bioshocku, nepotřebují autoři pro své podvodní drama líbivé kulisy a bez nějakých větších odboček vás přímo vedou k nejlepší příběhově pointě, jakou kdy hra měla.
29 Disco Elysium
Disco? Ne, ryzí punk!
Jednu dobu jsem mě pocit, že už mi vlastně videohry nemají co nabídnout. Ne že by mě snad nebavily, ale přišly mi jen jako nepodnětné utrácení vzácného volného času. Jenže pak přišlo Disco Elysium a jsem zas v tom. Brilantně napsaná hra, kdy jsem se s hlavním hrdinou dokázal identifikovat během pár sekund, kdy se po prokalené noci podíval do zrcadla a překvapilo ho, jak je ošklivý. Tato hra naprosto relativizuje veškeré životní hodnoty, které jako dospělý člověk mám, a její míra cynizmu si nezadá s knihami Chucka Palahniuka.
30 The Last of Us
The Last of Us vás znechutí. A tak je to správně.
Pokud naše stránky sledujete pravidelně, museli jste vědět, že to přijde. Ano, říkám tady, že The Last of Us je za mě nejlepší hra všech dob. Jsou to sice dva díly, a ten první by mohl fungovat sám za sebe, ale až ten druhý dává všem událostem potřebnou pointu. Nejvíc mě na tom fascinuje, že v povrchním popkulturním světě, kterému kralují latexáci od Marvela, někdo zafinancoval tak drahou věc, po jejímž prožití se každý alespoň trochu empatický člověk musí cítit nekomfortně.
Z odstupem několika let vnímám naprosto zásadní význam této hry, která nadobro pohřbila „jednotnou komunitu hráčů.“ Ne, nejsme všichni stejní. The Last od Us je herní ekvivalent Sex Pistols, zdvižený prostředníček všemu hezkému, podpořený vynikajícím marketingem.
