Tell Me Why vypráví příběh dvojčat Allison a Tylera, kteří se vracejí do malého městečka na Aljašce prodat dům po zesnulé matce. To jim zároveň dává příležitost odhrnout závoj z temných koutů rodinné historie a dozvědět se více o vlastním původu.
Tyler je transsexuál.
Jde vlastně komorní rodinné drama, které je kompletně postaveno na dlouhatánských dialozích a prozkoumávání předmětů ve svém okolí. Pokud patříte mezi lidi, kteří si myslí, že by se hry měly především hrát, poohlédněte se jinde. Tady jsou filmové sekvence často tak dlouhé, že se mi pro nečinnost několikrát vypnul gamepad.
Samotné téma včetně rozuzlení není přitom nijak zvlášť originální, hlavní síla je v zasazení. Tyler se totiž narodil jako děvčátko Ollie a je tak zřejmě vůbec prvním transgender videoherním hrdinou v historii. Nejde přitom o nahodilou manýru autorů, kteří by chtěli ukázat, jak moc progresivní jsou, Tylerova odchylka je jedním ze základních stavebních kamenů příběhu a také hlavní motivací jeho jednání.
Je to ze strany autorů poměrně odvážný krok, přeci jen masové herní publikum není zrovna známé svojí vysokou empatií a tolerancí. Tyler je navíc dost složitou osobností i bez ohledu na svou sexuální identitu, identifikovat se s ním je tak zpočátku veliký problém. Občas se chová nesnesitelně, vůči okolí si preventivně staví vnitřní barikády, čím více ale o jeho problematické minulosti objevíte, tím větší pro něj budete mít pochopení. Jde o skvěle napsanou postavu, pokud se vám ale nepodaří identifikovat se s ní, veškeré křehké kouzlo hry přijde vniveč a vás tak čeká zhruba deset hodin žvanivé nudy.
Drtivou většinu herní doby zaberou dialogy.
Autoři z Dontnod se tentokrát rozhodli příběh rozdělit jen na tři epizody, ani tak se nevyhnuli spoustě vaty. A klišé. Když si obě postavy v západu slunce říkají věty jako „ať už se rozhodneš být, kým chceš, budu tě vždy milovat“, budou ti cyničtější zvedat oči v sloup.
Na druhou stranu hra obsahuje obrovské množství skvěle napsaných a také nadabovaných rozhovorů, že jí nějakou tu občasnou banalitu odpustíte.
Kdo hrál kterýkoliv díl Life is Strange, tomu Tell Me Why nemusím nijak zevrubněji popisovat. Hlavní postavu ovládáte z pohledu třetí osoby, většinu času jen chodíte po malých uzavřených lokacích a prohledáváte okolí. K průzkumu vás přitom většinou nic nenutí a tak není problém, když něco přehlédnete.
Trochu podpásovkou je fakt, že tajné sběratelské předměty mají tentokrát vliv i na samotný příběh, jejich zpětnému vysbírávání se ale přitom hra brání. Sice můžete navštěvovat již dokončené kapitoly, není ale možné přeskakovat dialogy, což je trochu opruz.
Po technické stránce je oproti předchozím titulům od Dotnod vidět obrovský skok vpřed. Hra si sice drží svojí výraznou výtvarnou stylizaci, celé okolí je však detailnější a rozlehlejší. Na Xbox v rozlišení 4K to bylo vyloženě pěkné pokoukání a to i kvůli detailní mimice obličejů.
I přes prožitou rodinnou tragédii jsou vzpomínky hlavních hrdinů převážně pozitivní.
Co mi vadilo již v Life is Strange 2, byla infantilnost podstatné části příběhu. Jenže zatímco minule byly všechny ty historky o dvojici „hodných vlčích brášků“ snadno ignorovatelné, zde jsou podstatnou částí hry i řešení hádanek. Sourozenci si v dětství říkali skřítci (goblins) a vy si budete muset vyslechnout spoustu otravných dialogů na toto téma a dokonce být nuceni číst si v pohádkové knize.
Jinak jde ale o jeden z vrcholů videoherní scenáristiky, a Tell Me Why nemá ve svém žánru prakticky žádnou konkurenci. Ano, mohl bych tady z kontextu vytrhnout nějaké scény a omlátit je autorům o hlavu, stejně jako to lidé s oblibou dělají u The Last of Us 2, ale proč? Každý, kdo od her čeká víc než bžum hvízd prásk, musí být tímto dílem nadšený.
