Rise of the Argonauts PC – starořecké báje trochu jinak a nudně

Průměrná rubačka se spoustou zbytečně dlouhých rozhovorů a kopou nudy navíc. Chvílemi sice baví, ale už tu byla spousta daleko lepších her podobného žánru.

Fotogalerie1

Rise of Argonauts

Nebudu chodit okolo horké kaše – hra Rise of the Argonauts byla v mých očích vcelku nadějným titulem, který mohl smíchat zajímavý mytologický příběh (i když pořádně přetočený oproti originálu) a pěknou rubačku. Vše ve stylu kousků jako Conan nebo Enclave, to vše se špetkou RPG prvků a hledání stále lepšího vybavení. Však to znáte.

Ve výsledku jsme sice tohle dostali, ale hra rozhodně není taková, jakou nám ji vývojáři slibovali. Je utahaná, pomalá, nudná a vyloženě zábavné momenty jsou vzácné jako šafránové pole na poušti.

O co jde? Hráč se zhostí role krále Jásona, kterému nájemný vrah ze spolku Black Tongues zabije milou. To samozřejmě nakrkne nejednoho chlapa, ale Jáson se s tím nehodlá jen tak smířit a rozhodne se ji vzkřísit z mrtvých. Tolik tedy k základní kostře příběhu, víc není potřeba vědět. Ihned na začátku se k Jásonovi přidá statný Hercules, později i další pomocníci jako Pan nebo Médea.

Kdo čeká, že hned na začátku začnou lítat hlavy vzduchem a během chvíle uvaříte tři myši, budete zklamáni. Kromě počátečního rozehřívacího minisouboje s pár zmetky, budete opět bojovat až za pěknou dobu.

Počátek je brán spíše jako seznamování s prostředím a postavami, což není nic jiného, než zdlouhavé pobíhání po paláci sem a tam a utrousení pár vět s většinou NPC. Souboje vůbec nejsou tak časté, jak by se u hry podobného ražení dalo očekávat a tvoří jen výplň mezi plněním příběhových questů.

    

U bojů ještě zůstaneme. Jáson v rukách pevně třímá štít a údery rozdává buď mečem, palcátem nebo kopím. Každá zbraň má své pro a proti (např. palcát je oproti meči pomalejší, ale jeho údery jsou vskutku drtivé) a své specifické vlastnosti. Postupem času budete získávat lepší zbraně, ale moc jich ve hře není, stejně jako brnění.

Samotné souboje pak probíhají víceméně stejně, tedy zběsilé klikání, občas nějaký ten blok či speciální výpad. Nepřátelé se objevují na předem daných místech a nelze odejít z lokace, dokud je všechny nepobijete. Sem tam se objeví šaman, který vyvolává nové a nové potvory, takže je nutné se zaměřit primárně na něj, sem tam si zabojujete s nějakým bossem, zkrátka klasika.

Po počátečním rozkoukání a pobíhání po paláci získá konečně Jáson možnost odplout na lodi Argo s Herkulem po svém boku. Tato loď je takový středobod ve vašem putování a kromě rozhovorů s parťáky a přezbrojování se zde děje ještě jedna zásadní činnost – obětování dosažených úspěchů bohům a vylepšování abilit.

Ve hře budete získávat desítky nejrůznějších ohodnocení (zabití určitého počtu nepřátel, splnění questů atp.) a tyto úspěchy lze obětovat u speciálního oltáře některému z bohů. Na výběr je Ares, Hermes, Afrodita a Apollón.

K čemu to je? Každý bůh vám propůjčuje strom bojových schopností, které si lze pořídit, pokud máte dostatek obětovaných zkušeností. Schopnosti na sebe samozřejmě navazují, takže k získání pokročilejších fajnes je už nutné obětovat tomu kterému bohu nejeden úspěch.

Zaměřit se tedy jen na jednoho je více než moudrý tah. Bohužel tyto speciální schopnosti nejsou zrovna kdovíjaké terno a jejich význam je spíše malý, protože drtivou většinu bojů stejně budete jen zuřivě klikat.

    

Bohům se lze zaměřit i v rozhovorech, což je další věc, o které si povíme. Jak už jsem psal výše, těch je více, než bychom si přáli. Dialogy jsou psány sice vcelku dobře, ale po čase začnou značně nudit a zdržovat a každý další rozhovor bude jako noční můra. Ono vůbec se zdá, že autoři chtěli původně vytvořit klasické ukecané RPGčko, ale nakonec si to rozmysleli a většinu rozhovorů ponechali.

A jak je to s těmi bohy? Pokud se vás NPC na něco zeptá nebo budete muset něco vyřešit, jsou k dispozici většinou čtyři možnosti, z nichž každá se líbí jinému bohovi (poznáte podle zabarvení), čímž si to u nich lze opět trochu vyžehlit. Ve skutečnosti ale nic, na čem by kdovíjak záleželo, ať už budete odpovídat jakkoliv, stejně se v příběhu posunete dále.

Recenze Xbox 360 verze

"Ve své podstatě je Rise of the Argonauts akčním RPG, ale jestli se tu bojuje 30 % herního času, tak je to moc. Zbytek doby, který u titulu strávíte, totiž budete konverzovat s desítkami přítomných postav nebo se courat po úrovních a hledat místa, kde je nutné vykonat další úkol."

- číst celou recenzi

Na svých cestách s sebou můžete tahat až dva společníky, přičemž pokud jich máte k dispozici více, před opuštěním lodi si musíte vybrat, kteří dva budou ti šťastlivci. V průběhu misí tyto postavy nejrůzněji zasahují do příběhu a rozhovorů, přesně jako třeba ve Star Wars: Knights of the Old Republic či Mass Effect. Zde však v dost méně podstatném duchu.

Graficky je hra čistý průměr. Hybným kamenem je Unreal enginem, který sice disponuje některými zajímavými efekty, ale těch si během hry ani nevšimnete. Stejně je na tom i dost pofidérní design, který se z většiny skládá pouze jedné úzké chodby vedoucí k cíli.

Občas dojdete na větší prostranství, kde se odehraje boj a odtud podobným úzkým koridorem zase dál. A pokud byste se náhodou ztratili, stačí si z menu otevřít mapu a podívat se, kde leží cíl vašeho dalšího snažení.

Podtrženo sečteno je Rise of the Argonauts další z řady průměrných her, snažící se hráče nalákat na pozlátko v podobě Unreal enginu (v nedávné době jsme zde měli např. Legendary).

Hratelnost bohužel už není tak lákavá, přestože ambice by byly. Ve výsledku hra není úplně špatná a není vyloučeno, že vás bude i bavit. Jen jí prostě chybí něco, čím by hráče dokázala přikovat k monitoru, protože takhle ji dohrajete jen z nudy nebo z donucení.