Reservoir Dogs - Gauneři

Aneb jak to dopadne, když si plácnou Eidos s Tarrantinem a zkusí oživit a doplnit jeho režisérský debut v podobě drsnější krimi, stojící od začátku do konce výhradně na dialozích.

Nemusíte být zrovna filmový analfabet, aby se vám při spatření názvu Rezervoir Dogs (RD), eventuálně Gauneři, v hlavě nezrodila žádná asociace, pelášící si to ke jménu Quentina Tarantina. Byť samotné Quentinovo jméno je velmi potentní a velmi pravděpodobně aspoň nějakou tu asociaci i v hlavě filmového analfabeta porodí, jeho 14 let stará prvotina u nás příliš profláknutá není. Docela škoda, protože si v ničem nezadá s jeho slavnějšími kousky a jako film obsahuje už prakticky všechno, co z Tarantina udělalo pro mnohé v podstatě kultovního režiséra. Šťavnaté, na první pohled mírně absurdní dialogy, vedené mezi velmi cool týpky, kteří mají vždycky po ruce bouchačku a špinavou práci, která je přivádí do situací, ve kterých můžou dlouze vést ony šťavnaté dialogy. A samozřejmě nechybí ani spousta krve, která ovšem neteče z žil nějakých akčnějších scén, ale z  poněkud absurdních vyústění na pohled obyčejných situací. Prostě klasická ukecaná tarrantinovka a vynikající film. A těm kdo jej viděli je jasné, že to není zrovna ideální vzor pro hru.

Slušně zrealizovaná featurka, označená jako „crowd control“ umožňuje pohodlně zastrašit NPCčka.

Přesto u Eidosu neváhali z análů filmového fondu tenhle veřejností už zapomenutý, ale Quentinovými fanoušky vysoce ceněný kousek vytáhnout na světlo hrami podle filmů přecpané přítomnosti a zkusit z něj udělat hru. Akční samozřejmě. A trochu možná překvapivě z větší části uspěli. A taky s v podstatě nízkorozpočtovou, nijak zvláště hypovanou hrou podle nízkorozpočtového filmu ukázali většině hypovaných her podle velkofilmů či top seriálů, že i s filmovou licencí se dá naservírovat hráčům porce kvalitní zábavy a nespoléhat jen na jméno. Nicméně aby vaše očekávání neměla zase příliš velké oči, druhého Ridicka: Escape from Butcher Bay rozhodně nečekejte. RD nemají ambice být svým herním obsahem v první lize a ve své podstatě se v něm omezují toliko na osvědčenou, jednoduchou kombinaci oddělených lineárních přestřelkových úrovní z pohledu třetí osoby, střídajících se ob jedno kolo s arkádovým akčním dováděním na čtyřech kolech. V tomhle směru se tak RD ničím příliš neliší od posledních herních bondovek či nedávných 24 Hodin. Naštěstí od jmenovaných ale autoři RD, když už koncepčně nic nového vymýšlet nemuseli, tak alespoň odvedli na obehraném kvalitní práci. A navrch k obehranému přidali i něco nápadů, hodných následování. Ale pěkně postupně.

První co vás příjemně překvapí, je nezvykle bezproblémové, jednoduché ovládání, kterému v jeho bezproblémovosti po většinu času zdatně sekunduje i kamera. Kamera, co se nezasekává, nemotá se zmateně kolem postavy a nestrká vám v akčních pasáží klacky pod nohy. A světe div se, autoři si tentokrát slušně poradili i s AI. Pod jejím diktátem se nepřátelé v RD zvládají pohotově krýt, hledat si výhodná místa a nebudete-li zvládat totéž, rychle si vás podají. Již pochválené ovládání umožňuje krytí za vším možným příkladným způsobem, střelbu zpoza krytu rovněž a ani s mířením díky zpomalenému pohybu v něm (nikoliv bullet timu, byť na ten díky speciálním pohybům postav taky dojde) nebudete mít na analogu větších problémů. Přesvědčivě zvládnutý základ, díky němuž samotnému mají přestřelky docela šťávu a drajv. Základ, který žel stále ještě zdaleka není takovou samozřejmostí, aby nezasluhoval zmínky. Většina bondovek od EA i zmíněných 24 Hodin by mohli dlouze vyprávět své.

RD nabízí jen několik klíčových scének z filmu a pár velmi lapidárních názorných dovysvětlení či rozvedení naznačeného.

A tak trochu i tiše závidět, protože Volatile Games zvládli nejenom tenhle základ, ale navrch k němu přidali i několik solidně funkčních a třeba někdy i následování hodných nápadů. Kupříkladu jejich slušně zrealizovaná featurka, označená jako „crowd control“ vám umožňuje pohodlně zastrašit NPCčka a donutit je - no, chtělo by se napsat k řadě činností, ale pravdou je, že v RD jich zas taková řada není, pokud si pod „řadou“ nepředstavujete toliko kleknutí si ke stěně, odemčení dveří či vložení kódu. Řada, neřada, navrch vám ale „crowd control“ především umožňuje vypořádat se tímto způsobem i s otravnými policajty. Stačí chytnout si rukojmí, trochu je postrašit ublížením mu na zdraví a už skládají zbraně a poslouchají jak hodinky. Místy tohle všechno sice funguje snad až příliš jednoduše a schematicky, ale nápad se počítá a onen příjemný pocit nového a možného, když takhle pokojně zpacifikujete hnedle několik civilistů či se takto dostanete z obklíčení, ten taky. A koneckonců, postup hrou tak díky tomu nemusí být jen o prostřílení se lineární úrovní od začátku do konce. Což se rovněž počítá.

Problém je, že všemi nápady i situacemi v nichž se dají využít vás RD zahrnou prakticky již během první ostré úrovně a dál se prakticky až do konce jen opakují. Nápady, situace, náplň. Bezproblémově funkční základ přestanete vnímat, nadšení z nového se zdekuje a začne vás válcovat stereotyp, který umocňuje ne příliš variabilní a nápaditý level design. Čas od času vám pěší dovádění sice zpestří divočejší jízda autem, ale tyhle pasáže, tak trochu připomínající místy Spy Huntera, jsou možná až příliš arkádové, jednoduché a nenápadité, že to zas až tak příliš vítané zpestření nebude. Dobrou náplastí na přemíru stereotypu mohl a měl být příběh hry, jehož potenciál ovšem RD z větší části promrhali. Ono sice na samotném příběhu filmu, během něhož prakticky po celou dobu jen partička gangsterů, kteří o sobě prakticky nic neví, řeší v jednom skladišti, kdo z nich je při jejich společné prácičce vlastně podfoukl, a co udělat s umírajícím panem Oranžovým (neznají vzájemně ani svoje jména), není z pohledu hry nic příliš zajímavého a využitelného. Ovšem, když už si autoři RD jako předlohu vybrali a snaží se ji doplnit o rozvedení toho, co je ve filmu jen slovně naznačeno, mohli a měli to udělat s větší „tarantinovskou“ rafinovaností, provázaností a uceleností. Takhle nabízí RD jen několik klíčových scének z filmu a pár velmi lapidárních názorných dovysvětlení či rozvedení naznačeného, které ve všech případech slouží prakticky jen jako odrazový můstek pro akci, a původní story tak v konečném důsledku ničím neobohacují ani nerozvíjejí.

Quentin Tarantino – maniak z videopůjčovny

Film Reservoir Dogs aka Gauneři sice znát podle názvu nemusíte, nicméně jméno jeho režiséra by vám velmi pravděpodobně v hlavě už nějaký ten pátek hnízdit mělo, protože málokterý z režisérů americké první ligy je tak zapamatování hodný jako právě Tarantino. Ostatně taky málokterý z nich před svou aktivní režisérskou kariérou pracoval jako vyhazovač v pornokině či jako obsluha ve videopůjčovně a málokterému z nich jeho prvotina shořela ve studiu. A málokterý z nich taky dovede krom režie ještě psát vynikající scénáře (za Pulp Fiction dostal spolu s Rogerem Avarym – scénárista Sillent Hillu – Oskara) a to nejen k vlastním filmům (Pravdivá romance či Takoví normální zabijáci, které mu ovšem Oliver Stone trochu překopal). Navrch zvládá ještě víc než obstojně hrát většinou velmi vtipná kamea či menší role nejen ve vlastních filmech, ale i ve filmech svých dobrých známých (převážně R. Rodrigueze). A pamatovat si Quentina jako herce určitě budou i fanoušci seriálu Alias. O Tarantinových filmech, do kterých se plně promítá jeho osobní, řekněme „unikátnost“ a lehčí ujetost, a které tak představují nebývale osvěžující kousky v tuctové holywoodské produkci, mluvit příliš netřeba. Pulp Fiction či Kill Bill zná snad skoro každý. V současné době krom produkce pracuje Tarantino společně s Rodriguezem na další „ujetosti“ s názvem Grind House a v přípravě je i jeho sólo projekt s Michaelem Madsenem Inglorious Bastard. A u obou těžko očekávat něco menšího než jedny z filmových událostí roku.

Licence k filmu tak žel posloužila jen k převedení postav, dialogů a několika scének z filmu, což je přeci jen trochu laciné a povrchní lákadlo. Nota bene, když licence získaná Eidosem k RD není zdaleka kompletní, což ve zkratce znamená, že ve hře z původní sestavy uvidíte a uslyšíte jen obličej a hlas Micheala Madsena. Imitátoři sice odvedli tentokrát dobrou práci a přemluvené i nové dialogy mají stále říz, ale nevidět a neslyšet ve hře podle Gaunerů Tima Rotha a Steva Buscemiho jeho fanoušky určitě nepotěší. Vzdor tomu je však prezentace hry na velice solidní úrovni a daří se jí z větší části úspěšně zachytit atmosféru i hravost filmu tak, že po těch zhruba osmi hodinách, za které se dají RD v pohodě dohrát, dostanete chuť si Gaunery pustit znovu.

Klady a zápory

Solidní prezentace
Velmi slušná AI
Zajímavý nápad v podobě „crowd control“
Nenáročná akční zábava
Kvalitní soundtrack

Po čase příliš stereotypní
Z hereců zůstal ve hře jen M. Madsen
Velmi krátké
Slabé využití příběhového pozadí filmu

O hře samotné to asi platit bude jen stěží, byť nabízí tři alternativní konce, závisející na brutalitě vašeho postupu hrou. Ovšem ambice na nějaký mimořádný herní zážitek, který bude stát za zopakování si RD nedělají a ani se nesnaží být něčím víc, než jen solidní akční zábavou na pár hodin, která vám v dobrém připomene váš oblíbený filmový kousek, eventuálně vás k němu díky zvědavosti dovede. A tam, kde se snaží, tam se jim i daří. A po zklamání z už několikrát zmiňovaných a mohutně hypovaných 24 Hodin či všech těch posledních bondovek, Matrixu, X-Menech a jim podobných je docela příjemné vidět, že i dnes ještě někdo dokáže i za málo babek odvést řemeslně zručnou práci tam, kde ji prakticky už nikdo nečeká.

Rezervoir Dogs

Výrobce/Vydavatel	Volatile Games/Eidos
Platforma	PlayStation 2, Xbox

Multiplayer:	ne
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	119 kB

Verdikt:

Poctivě odvedená práce s filmovou licencí na Tarantinovy Gaunery, bez ambicí být něčím víc než jen pohodovou akční zábavičkou na pár hodin.

Hodnocení:

65% (info)