Když se k nám dostala demoverze spíše budgetového Alien Shootera 2, nikdo nepředpokládal, že by šlo o výjimečnou záležitost. To se také potvrdilo, jenže hra je svou drtivou jednoduchostí a ryzí snahou o návrat ke kořenům videoherního hraní přímo úchvatná. Už jednička si našla věrné fandy, kteří v ní viděli náhražku vymizelých automatových heren, jelikož právě prosté střílečky s jedním paňácou, kosícím bezpočet nepřátel, Alien Shooter obratně připomněl. Mimochodem první díl je v prodejnách Levných knih k nalezení za příjemných šedesát korun. Pokračování by rádo zaujalo ještě mnohem širší okruh hráčů a skončilo pokud možno ve specializovaných prodejných, aspoň za férově sníženou cenu, nikoliv však takto směšnou. Ukázka jasně doložila, že ruští vývojáři mají více než slibně našlápnuto.
Žádný vyvolený hrdina, žádné filmové sekvence vyprávějící chytlavou zápletku, naopak jen stručné briefingy, jimž po čase stejně moc nedáte. Těžiště Alien Shooter 2 však leží úplně někde jinde.
Přes klamavě skromnou velikost nabízí demo dostatek prostoru k vyřádění. Především poskytuje dvě mise ze zřejmě dostatečně dlouhé kampaně, jež zcela podle očekávání disponuje jen hodně rámcovým příběhem, ukotvujícím herní dění
do oblasti megakorporací, které si najímají cynické žoldáky. Žádný vyvolený hrdina, žádné filmové sekvence vyprávějící chytlavou zápletku, naopak jen stručné briefingy, jimž po čase stejně moc nedáte. Těžiště Alien Shooter 2 však leží úplně někde jinde.
Zvolíte-li si kampaň, strávíte několik málo sekund přizpůsobováním jednoho z charakterů. Na výběr je žena, nebo muž – tedy žádné velké váhání. To se netýká ani přidělení několika zkušenostních bodíků oblíbeným vlastnostem, mezi nimiž nesmí chybět zdraví, přesnost, agilita, síla, ale ani specializace v jednotlivých třídách zbraní. Bodů do začátku je nicméně tak málo, že prakticky ihned jdete do akce. Pravda, úroveň by se vzhledem k nepokrokovému grafickému zpracování mohla načítat svižněji, ovšem je nutno vzít v potaz, že máme co do činění s nehotovou verzí.
Hned na startu je velice jednoduché přehlédnout těžce opancéřované vozidlo, 
přestože k němu vede zelená šipka. Té jsme si ale poprvé nevšimli a vydali se do akce po svých. I tak měla hratelnost solidní grády. Jedna obří vlna nepřátel střídá druhou, ještě větší, přičemž druhy protivníků se neustále mění a přibývají. Často se tak hráč dostane do nepřehledné situace, kdy nezbývá než drtit tlačítko střelby a točit se kolem do kola – přestože třeba nevidíte vlastní postavu, ve valné většině se zadaří a vy tu obrovskou porci vetřeleckého masa udoláte, aby opravdu záhy mohla přijít další, o fous náročnější. Po několika podobných jatkách je původní povrch překlenut „troskami“ všelijakých druhů zlořádů, kteří sice nejsou vysloveně originální, svým designem však přinejmenším neurazí. Vydechnout není kdy…
Postup po úrovních je tak spíše psychologickou záležitostí, spolehlivě honící hráče dál a dál.
Proto vždy potěší zprofanované cinknutí, signalizující přechod na vyšší level a možnost otevřít si distribuční okénko, čím se hra pozastaví, a vrhnout se do rozdělování nabytých zkušeností. Abychom pravdu řekli, nezpozorovali jsme zas až tak významnou úměru mezi protežovanými schopnostmi
a jejich skutečnými projevy na bojišti. Zkrátka a dobře je celkem jedno, kam bodíky šoupnete, hlavně, že se jde znovu kosit. Postup po úrovních je tak spíše psychologickou záležitostí, spolehlivě honící hráče dál a dál. Zároveň jde rovněž o prvek starající se o zastření přílišné „primitivnosti“ herního principu, jež ovšem dříve nebo později stejně vyplave na povrch. Je pak na tom kterém hráči, zda se s tím smíří, potažmo zda začne hledat sofistikovanější herní zábavu, což bude mít v tento čas herního sucha zatroleně těžké.
Přestože jde velice solidně kosit i s pouhopouhou puškou, a i tak hra příjemně odsýpá, mnohem zajímavější rodeo nastane ve chvíli, kdy usednete za volant zmíněného džípu, který je oproti vlastní tělesné schránce de facto nezničitelný. Realističnost zde jednoznačně ustupuje chvályhodným zájmům hratelnosti, jež je v první misi možná až trochu příliš snadná, ale je více než pravděpodobné, že po úvodním navnadění notně přituhne a vy budete vděčni za to, že
nestojíte v automatové maringotce s prázdnou kapsou. Druhá mise už je pak čistě chodící, takže v ní využijete nejrůznější druhy zbraní a střeliva – a že jich je ve hře spíše přebytek, stejně jako nejrůznějšího brnění a power-upů. Alien Shooter 2 je tedy v jistém směru hodně akční RPG. A když říkáme hodně, myslíme tím strašně.
Dalším módem, z něhož vám demo poskytne menší ochutnávku, je Survival. Princip je jasný jak facka: mezi stále přibývajícími monstry přežít co možná nejdéle a v zájmu zápisu do tabulky rekordů jich pobít co možná nejvíce. Člověk by ani neřekl, jaká je to zábava. Obzvlášť pokud s někým soutěžíte, představuje tato příležitost ideální kolbiště. Vlastnosti hrdiny jsou osekány, zbraně přibývají a upgradují se postupně, touha po přežití stoupá…
Přestože jde velice solidně kosit i s pouhopouhou puškou, a i tak hra příjemně odsýpá, mnohem zajímavější rodeo nastane ve chvíli, kdy usednete za volant opancéřovaného džípu,
Je trochu škoda, že Alien Shooter 2 vzniká médii poněkud přehlížen. Ačkoliv to totiž není žádný grafický koncert, oplývající inovativní hratelností, pořád dokáže příjemně chytit a nepustit. A vězte, že tentokrát nejde o znouze vytažené klišé, ale o hru přesně definující přívlastek. Je celkem pochopitelné, pokud se v pozdějších misích objeví stereotyp, ale popravdě – jaká z dnešních her se mu dokáže ubránit? Mnoho jich není a pokud dáte Alien Shooterovi 2 šanci, odmění se vám sice staromódní, rozhodně však ne méněcennou zábavou.Index očekávání: 80%
