Souboje smysluplnosti

  • 6
Možná znáte ten pocit, že byste místo střílení do teroristů či mimozemšťanů mohli dělat něco úplně jiného, smysluplného. Možná, že cítíte i nenápadné provinění. Proč ale? Jak jste na tom vy?

Neodbytný odér nenápadného provinění často cítím, když hraji PC hru. Až donedávna jsem se tím pocitem nikterak nezabýval. Nové časy si vyžadují nové postoje, a tak s přechodem z hromadného krveprolití mutantů na online MMORPG, jsem začal přehodnocovat své vlastní postoje k hraní a k okolí, které je jím ovlivňováno.

Hry mají své příchuti. Dokud nedokončíte v MMORPG, co jste začali, nezjistíte, jak dnešní menu chutnalo. Začnete si uvědomovat, že platíte pravidelně za možnost zúčastnit se a více, než kdy jindy se kumulují důvody, proč věnovat hraní jistý čas a zájem. Jenomže ten pocit... tichého černého svědomí... má také svoji podstatu. Všichni ji známe.

U mně je ten pocit vždy provázán s vědomím, že bych přeci jen mohl místo hraní dělat něco jiného. Rodiče jsou mistři v tvorbě obsesí svých dětí. "Je to žrout času! Nic jinýho! Hraješ, neučíš se!" Maminka mnohem mladšího kamaráda (říkejme mu třeba "Jakub") je často více než pohoršena podobnou situací. A asi má důvod. Asi?
Víme, že hry žerou čas, a hrát je o pár lidí víc, tak ve vesmíru žádný nezbude. Měl bych proto přestat? Možná.

Moje vlastní babička je přesvědčena, že kdyby mladí věnovali počítači, hrám a unylým thrillerům méně pozornosti, určitě bychom měli více místa v srdci pro jemnější přístup ke světu. Její tezí je, že trávení času na internetu a HRANÍ nejen zbytečně ukrádá čas, ale: "Je víc užitečnějších věcí, než jenom hodiny prosezené u toho pípátka. Co zahrada, Jene? A co nějaká užitečnější práce? Co se vzdělávat namísto hnití u magoroidního střílení?"

Babičky jsou vesměs moudré ženy. Slova té mojí mají určitou váhu. Měl bych tedy přestat hrát? Má babička pravdu? Asi ano... Asi?
Například "Jarmila" výčitky nemusí poslouchat. K nám přijíždí na návštěvy, a vždy si odveze nějakou hru. Jarča víceméně jenom hraje. Baví jí to. Má vlastí PC, doma jí nikdo nepřipomíná čím vším przní tenhle svět. Přesto má ten pocit. Jiný můj známý „Pepa“ musí poslouchat výčitky své partnerky: "Ty se mi nevěnuješ, pořád jste zalezlý v doupěti a hrajete!"

Přesto Jakub dál paří, Jarmila dál střídá čas v práci s časem u PC, a přesto Pepa tráví více a více času v doupěti se svými přáteli. Celý svět má velké množství argumentů, proč je naše hraní špatné. Všichni jsou schopní nám vyjmenovat zástupce smysluplných činností. I my, hráči, to cítíme, protože tichá černota provinilého pocitu nám nedá pokoj.

Proč? Jsou jejich „pravdivé“ postřehy pro nás dostatečným argumentem? Můj vlastní partner vyjadřoval pravidelně nevoli a mnoho hodin jsme o tom vztekle promlčeli. Když jsem jednou takhle skákal po střechách MegaCity, a drahý vařil jeden ze svých skvělých obědů, seknul po mně: "K čemu ti to vlastně je? Nechápu, co ti to dává?" A bác kozu do vozu!!

Díky lásko, vyřešil´s to! Je to tak. Většina našeho okolí hledá smysluplnost. My sami smysl návštěv virtuálních světů absolutně (nejpoužívanější slovo mé babičky) postrádáme! Hledáme účel. Uvědomujeme si, že můžeme místo hraní dělat něco jiného. Užitečnějšího. Učit se. Nebo posekat zahradu.

Ale to je přeci omyl! Máme tendence srovnávat hraní hry s ostatními denními úkony plnými užitečného činění. Ale to je strašně špatně. Hraní NIKDY NEMŮŽE BÝT SMYSLUPLNOU UŽITEČNOU ČINNOSTÍ. Hraní her je přeci zábava. Koníček. Někdo sbírá známky, někdo hraje QUAKE ARENU.

Celou existenci lidstva dělají všichni alespoň jednu neužitečnou věc svého života. Jistě, jedna činnost pro nás může být více přínosná než ta druhá, ale o tom hobby není. Hraní nastupuje až po těch smysluplnostech. Hra je pouze koníček!

My měšťáci navštěvujeme zakouřenou Prahu, odvádíme práci pro organizace a pak rychle utíkáme do svých bytů unaveni ze samé užitečnosti. A právě v těchto chvílích vznikají takové věci, jako nádherné fotografie lidí. Je to činnost, která je ve skutečnosti... neužitečná. To neznamená „zbytečná“ nebo „odsouzení hodná“. Jen má pro jednoho větší smysl než pro druhého. Vlastně její smysl je sám v sobě. Fotografování amatérovi dává jistý povznášející pocit dosaženého výsledku. Ten my hráči máme též. Jen to není tak zřejmé.

U koníčků je ovšem důležitá sebedisciplína. A koníček může být koníčkem jen ve chvíli, kdy mu předcházely ony užitečnosti, které po nás žádá společnost - nebo naše svědomí. Takže Kubo, jestli ti tvůj koníček brání ve složení zkoušky, odlož jej. A jestli ne, rozsekej ty emzáky na cucky!

Tyto souboje smysluplnost jsou vetkány do celého společenství, v němž žijeme. Ale lidstvo nechápe svůj smysl.

Nechme Josefa zalézt do doupěte bez výčitek. Pokud to jeho partnerce vadí, je na ní, aby si získala jeho pozornost. Nedaří se? Proč se Romanem zabývat. Zamkni jej v doupěti do jejich mlhy z trávy, kotě, a najdi si svého vlastního koníčka. Třeba kluka, který ví, že jeho láska jsi ty a ne izometrická realita. Hraní má být koníček, ne posedlost. Pocity provinění jsou na místě, pokud je z čeho.

Rád bych, aby vina nevycházela ze samotného hraní, které nám, hráčům, dává okolí za vinu. Je namístě říct Jarče, že její návštěvy nás velmi těší. Ale bylo by fajn, aby si ujasnila, jestli jezdí za námi nebo do banky na gamesy? Neradi bychom byli tím druhým.

Smysluplnost – či spíš nesmysluprázdnost - našeho konání není jediným měřítkem životě. A jestli nám dodá dobrý pocit úspěšně složené puzzle, je to jen dobře. Nebojujme o smysl tam, kde jej není třeba. Mohli bychom totiž začít vyčítat sami sobě každý obraz na stěně, skládanky z papíru, kousek umění, který vzniká pro zábavu a potěšení, nebo sex, z nějž nevzejde nový život.

Jen se stále kontrolujme, jestli černá krysa nezačíná mít svoji skutečnou podstatu jinde. Například v tom, že hraji ve chvíli, kdy se můj partner cítí sám. Za to svému protějšku dlužím omluvu já. Promiň lásko, zkusím to změnit. Hezký zbytek dne.


Témata: virtuální