Při pohledu na čtyřhvězdičkový krkonošský Harmony Club Hotel nad Špindlerovým Mlýnem by jen málokoho napadlo, že právě tady se nachází obří protiatomový kryt.
Ve své době jeden z nejutajovanějších projektů začal na svahu Medvědína vznikat v roce 1984 a stavba trvala pět let. Veřejnost se o něm dozvěděla až v roce 1992.
Tehdejší stavitelé vybudovali pro vojáky kompletní zázemí včetně ložnic, nemocnice, dekontaminačních sprch a kinosálu pro více než dvě stovky lidí. Z původního bunkru se dochovala zhruba třetina prostor.
Zatímco dnes se dá do podzemí pohodlně sestoupit po hotelovém schodišti, původní vchod se nacházel téměř šestnáct metrů pod úrovní terénu nedaleko plánovaného heliportu, kde v současnosti stojí hala s tenisovými kurty.
Vstupní chodba do podzemí se proměnila ve sportovní střelnici. Právě v těchto místech je pět pancéřovaných dveří, které by se v případě biologického nebo atomového útoku hermeticky uzavřely, a patrně nejzajímavější část podzemního labyrintu – systém očistných sprch.
„Do bunkru vedla ‚čistá‘ cesta přes pancéřové dveře, kterou by vojáci použili v případě, kdyby se jen střílelo. Pokud by došlo k chemickému nebo atomovému útoku, do podzemí by vešli červenou cestou a museli projít dekontaminačními sprchami,“ vysvětluje obchodní manažerka hotelu Harmony Jitka Hronešová.
S vedlejší místností jsou sprchy propojené železnými boxy pro odložení kontaminovaného oblečení. Na konci sprch se nachází místnost pro lékaře, kde vojáci absolvovali prohlídku.
Dieselový agregát slouží dodnes
Pro fungování bunkru byla zásadní místnost s dieselovým agregátem. Při výpadku sítě by dokázal podzemní labyrint zhruba dva týdny zásobovat elektřinou.
Vedle hotelu původně byla obří podzemní nádrž na naftu. Hotel používá agregát dodnes jako záložní zdroj při poruchách. V nejnižším patře jsou také tepelná čerpadla a zásobárna pitné vody se třemi tlakovými nádobami, do kterých je voda sváděna z rezervoáru chráněného betonovou skruží ve svahu nad hotelem.
Stavitelé bunkru mysleli na všechno, uvnitř je proto také zásobárna užitkové vody.
Hotel Harmony
|
Srdce krytu se nachází o patro výš - velín s několika rozvodnými skříněmi i panely se stovkami tlačítek, páček a kontrolek. Právě odtud dosud údržbáři ovládají kompletní vzduchotechniku. Na dispečink byl dříve napojený dieselový agregát, topení, pitná i užitková voda.
„Ovládání je velmi složité, ale dodnes funkční. Z této místnosti bylo navíc možné také bunkr hermeticky uzavřít,“ poznamenává Jitka Hronešová. Naproti velínu je vchod do baterkárny, zde se uskladňovaly baterie pro nouzové osvětlení.
Ve třetím podzemním podlaží vznikla před dvěma lety muzejní expozice. V bývalé kuchyni, skladu potravin a dalších místnostech je k vidění původní vybavení bunkru včetně postelí, telefonu či plynových masek, ale také technické výkresy podzemí.
Na nich jsou vidět i prostory, které už neexistují, například menší salónky. Organizační schéma zase ukazuje složení posádky, své místo v ní kromě lékaře a pomocného personálu měly také spojovatelky a šifranti.
V nezměněné podobě zůstala hlavní chodba ve třetím patře. Pod stropem vede nepřehledná síť kabelů, na stěnách jsou různá čidla a měřiče pro monitorování přetlaku vzduchu nebo měření oxidu uhelnatého a uhličitého. Součástí systému výměny vzduchu je zajištění filtrace proti chemickým látkám a radioaktivnímu spadu.
V kinosále je originální promítačka
Na stejné úrovni se nachází také největší podzemní prostor – kinosál pro 212 lidí. Vypadá úplně stejně jako v 80. letech, původní jsou podlahy i sedačky. Dochovala se rovněž originální promítačka. Dispozice krytu zůstala stejná jako před více než třiceti lety, některé prostory ale našly nové využití. Majitel hotelu v podzemí vybudoval sportovní střelnici, bowlingové dráhy nebo golfový simulátor.
Parametry bunkru jsou monumentální. Obvodové stěny mají tloušťku téměř půldruhého metru a byly vylité z nejkvalitnějších a nejtvrdších betonů, které v té době byly k dostání.
Na bočních stranách podzemní labyrint vyztužují ocelové pláty, které měly kryt chránit před střelami krátkého doletu.
Podle technické dokumentace by bunkr odolal tlakové vlně atomového výbuchu o síle 40 kilotun a následným jevům: seismickým otřesům, radioaktivnímu zamoření i plošnému požáru. Bez problému by vojáci uvnitř přečkali také biologický a chemický útok.
O vybudování protiatomového krytu na místě bývalé vojenské střelnice rozhodla komunistická vláda na začátku 80. let v době doznívající studené války. Stavba začala 24. ledna 1984 hloubením gigantické jámy a trvala až do revolučního roku 1989. Po dvou letech zkušebního provozu šel objekt do privatizace.
„Po dokončení stavby v roce 1989 byl bunkr vybavený pro 72 hodin pohotovostního a zcela autonomního režimu. Na tu dobu zde byly zásoby energií, vody a potravin. Vyprojektovaný byl pro 200 lidí, ale v případě válečného konfliktu by se jich sem vešlo až 550,“ připomíná Jitka Hronešová.
