Hermann Broch Očarování
Pod režií i adaptací podalpské kroniky 30. let minulého století je podepsán umělecký šéf pražského Divadla X10 Ondřej Štefaňák. V románu Hermanna Brocha patrně hledal všemožné paralely k dnešnímu nemocnému světu, k tmářství, k iracionalitě a mýtům v záplavě informací i k touze mnohých po silné ruce. Z čeho pramení víra v blud i co ze slabošských podržtašků a slídilů činí kaprály? Kontrastem má být bukolická idyla pod rakouskou horou Kuppron ctící řád přírody s odérem bylinkářství slavné Marie Treben.
Zalidněná epika se ve Štefaňákově podání mění v horečnaté pásmo výstupů kolem obřího balvanu, jenž znamená velehoru i zlato, exprese a křik střídá umělá deklamace, tedy to, čemu se říká literatura na jevišti. Přírodní lyrika se – pouze ve slovech – přebíjí s naturalismem zupáctví i ustrašenosti, dojde i na tyrolský humor, sofistikovaný asi jako prasečí oháňka.
Divák, jenž nemá možnost sdílet osud Horní i Dolní s konkrétním hrdinou, se cítí na věčně rozběhaném kolotoči ztracen, dramatizátor toho v dobré víře chce říct tolik, až si sám skáče do řeči. A to, co by si divák jistě našel sám, podtrhává pastelovými kostýmy a mikroporty.
Hermann Broch: Očarování Režie: Ondřej Štefaňák Premiéra: 7. 10. 2022, Klicperovo divadlo |
Prázdná scéna studia Beseda vyhlíží nevábně jak černá síň před příchodem malířů, nepomáhají ani dýmy, interakce s publikem, vypjaté zpěvy a retrospektivní scény z live kamery deformované horou.
I herecké výkony se tříští od patetických recitací po ochotnickou urputnost. Odlehčení přidává zcizovaní pomrkávajícího Jakuba Tvrdíka v roli starostova poskoka Vencla, o to více zatrne, nutí-li své věrné, tedy publikum, zpívat nacisticky laděný žvást na melodii Okolo Hradce. Svůj standard si drží Lucie Andělová v roli hlučné Milandové či William Valerián jako operetní obchodní cestující Wetchy.
Očarování se řadí mezi pozoruhodné a ambiciózní počiny, které nevyšly, jako kdysi Republika Králové, Tulák po hvězdách či Spybox. Poučení, které dává, je však důležité: Sepětí s řádem lhostejné přírody, víra a láska je jedinou jistotou věčného koloběhu života a smrti.
Florian Zeller Bíly jelen
O skutečných deset minut – a takřka pocitovou hodinu – je kratší Bílý jelen na hlavní scéně, byť si dovolím kacířsky podotknout, že by nejnovějšímu divadelnímu textu oscarového Francouze Floriana Zellera slušela spíše komorní Beseda. Leč činohra potřebuje velký titul. A také ho má, nejen díky prestiži autora a teprve druhému uvedení po Londýně, ale i díky režii uměleckého šéfa Pavla Kheka a hlavně hercům.
Jiří Zapletal a Filip Richtermoc už před mnoha lety výtečně hráli v Zellerových dramatech Ten třetí a Kdybys umřel..., v režii Petra Štindla a s Pavlou Tomicovou a Martou Zaoralovou. Nyní k oběma aktérům přibyli Kamila Sedlárová, Jan Vápeník, Martina Nováková, Natálie Holíková a Vojtěch Říha.
Už samotné celkové obsazení je požehnáním navenek neefektního kusu, který vychází z věčné banality: úspěšný a šťastně ženatý chirurg z dobré rodiny i adresy si najde milenku, která však chce víc než jen pár večerů v ložnici. To je východisko rafinovaného dramatu z rodu apartních komedií Zellerovy kolegyně Yasmíny Rezy, jenže tady se nevtipkuje, strohá věcnost dialogů působí až sterilně, což je záměr.
Florian Zeller: Bílý jelen Režie: Pavel Khek Premiéra: 15. 10. 2022, Klicperovo divadlo |
Svár lži a pravdy, zločinu a svědomí má blíž než k Dostojevskému, na něhož v programu odkazuje zellerovský překladatel Michal Zahálka, k hořké komedii Woodyho Allena Zločiny a poklesky, a to nejen pro středostavovskou příbuznost.
Zeller, v duchu havlovských dějových spirál a refrénů, které si však obrací po svém, na konvenční scéně bulvární konverzačky buduje zpočátku matoucí mystérium několika stejných situací, avšak obrovské citové hloubky, s přesností mistra s tajemstvím do všech detailů zachází i režisér Pavel Khek.
Každý nádech, povzdech, pohled či gesto mají svůj čas, místo a význam. Ztišené neefektní herectví, zvláště znamenitého Jiřího Zapletala, bere dech. Konstrukci psychologického thrilleru skvěle podpírá atmosférická autorská muzika Wiliama Valeriána rozmáchlá od operních koloratur po rychlé groteskní předěly. Bílý jelen, symbol lákavého přeludu, má v sobě i nebývale samozřejmý erotický náboj. Víc se však nesluší prozrazovat.
Herci na sebe slyší, vnímají se, slouží a věří autorovi stejně jako režisér navzdory módním výstřelkům. Takové divadlo bude moderní vždycky.
