Náhoda nebo osud tomu chtěly, aby dnes šestačtyřicetiletý Petr Bárta spojil svůj život s Brádlerovými boudami. Narodil se v Praze a shodou okolností dětství prožil v domě v Krkonošské ulici na Vinohradech.
Jednu z nejstarších horských bud provozuje od roku 2007. Přestože se k Brádlerkám dá dojet autem, zůstávají stranou masového turismu. Pro sportovce, vojáky a skialpinisty jsou však dobře známou adresou.
Fotogalerie |
Cestou na Špindlerovu boudu se odbočka v Medvědím koleně prudce zvedá a více než tři kilometry stoupá lesem po staré panelové cestě.
Jako první se na horizontu objeví Medvědí bouda z 19. století, mnohem starší Brádlerovy boudy jsou kousek za ní. Dnešní stavba vznikla po roce 1912 na základech původní stařičké chaty ze 17. století.
Z luční enklávy ležící v nadmořské výšce 1156 metrů je bezkonkurenční výhled na Kozí hřbety, Studniční horu a Medvědín. Dnů, kdy tady nefouká, je v roce velmi málo.
Petr Bárta si drsné hřebeny Krkonoš dobrovolně zvolil za svůj domov. Práci horského boudaře označuje za životní styl.
„Jinak to ani nejde. V mém případě boudaření není žádný superbyznys, protože to pro mě je způsob života. Neženu se za tím, abych si stavěl zámky, kupoval drahá auta nebo cokoli jiného,“ říká rodák z Prahy, který do Krkonoš přišel v roce 1999. Původně dělal práce ve výškách a hledal uplatnění přes zimu. Zůstal natrvalo.
Chleba a dvě kolečka gothaje
Začínal na nedaleké Patejdlově boudě jako domovník, později dělal provozního na Medvědí boudě a jeden čas také šéfoval Výrovce. Na Brádlerových boudách je už jedenáct let.
Přestože má trvalou adresu na Praze 10, za svůj skutečný domov už považuje Krkonoše a nehodlá na tom nic měnit. Dokonce od Klubu českých turistů odkoupil bývalou stodolu a na jejím místě chce postavit bydlení pro sebe.
„Možnost spojit to, že tady můžu pracovat a zároveň i trvale žít, je úplně fenomenální. Město mi nechybí vůbec. Můžu se tam jet podívat a o to radši se vracím sem. Když vidím, jaký je v Praze frmol, když se všichni vracejí ze svátků domů, tak mě těší, že můj režim funguje trochu jinak,“ poznamenává boudař.
Začátky na Brádlerkách v roce 2007 nebyly jednoduché. Když objekt se 70 lůžky převzal po posledním nájemníkovi, začínal od nuly.
„Jezdily sem jenom školy v přírodě, žádná velká rekreace tady nefungovala. Ráno jste dostali chleba, dvě kolečka gothaje a konvici čaje. Když jste chtěli druhou konvici, museli jste zaplatit 15 korun. Nevytvářelo to téměř žádnou klientelu,“ vzpomíná.
Stranou hlavnímu proudu turistů
Dnes na Brádlerovy boudy jezdí na zimní výcviky hlavně vojáci, hasiči a policisté. A také skialpinisté. Vede sem totiž jedna z nemnoha povolených skialpinistických tras v Krkonošském národním parku.
Navíc přímo o chatu je v zimě opřená osm metrů vysoká ledová stěna. Od příští sezony ji provozovatel chce nahradit novou volně stojící věží, která bude o dva metry vyšší a technicky náročnější.
Outdoorové zaměření boudy podtrhují zimní bivaky pro dobrodružné nocování ve spacáku. V zimě tu je dokonce i malé kluziště.
Brádlerovy boudyPatří k vůbec nejstarším v Krkonoších, první zmínka pochází už z roku 1637. Vznikly v nadmořské výšce 1156 metrů na velmi kvalitních loukách, které byly přímo ideální pro chov dobytka. Na konci 19. století, podobně jako ostatní horské boudy, našly využití v turistickém ruchu. Hostinec zde byl už v roce 1890. V roce 1912 sice bouda vyhořela, ale velmi rychle vznikla na stejném místě nová. Mezi světovými válkami objekt vlastnila rodina Hollmanů. Vlajka s hákovým křížem vztyčená na boudě v září 1938 znamenala pro německé majitele po válce odsun. Po roce 1945 Brádlerky provozoval Československý svaz tělesné výchovy a změnily název na Fučíkovy boudy. Původní název se vrátil až po sametovém převratu. Současným majitelem je Klub českých turistů. |
Přestože Brádlerky leží kousek od Špindlerova Mlýna, zůstávají stranou masového turismu, se kterým v posledních letech Krkonoše bojují. Jednodenních výletníků sem zavítá minimum, klíčovou roli hraje zimní sezona.
Při pohledu na mapu je jasné proč. Chata se nachází mimo hlavní turistický koridor, lidé mířící po populární Cestě česko-polského přátelství ji míjejí, nebo se zastaví v jiných boudách blíž na trase. V létě se na Brádlerky dá dojet autem, v zimě pouze na lyžích nebo skútru.
Z původního vybavení horské chaty, která se prvně zmiňuje v roce 1637, toho mnoho nezbylo. Většina věcí zmizela po rekonstrukci zkraje 80. let minulého století. Sbírka pěti skleněných lahví od mléka, nalezených při opravě uvnitř stropů, je vystavená na polici v restauraci. Hned vedle paroží, starých forem na bábovku a série hodin.
Kuriózním pojítkem s historií je obří zarámovaná černobílá fotografie komunistického novináře Julia Fučíka, jehož jméno po druhé světové válce boudy nesly. Je ostentativně zavěšená nad hlavním vchodem.
„Že to je Fučík, dneska pozná jen málokdo,“ podotýká provozovatel.
Původní zaměření Brádlerovy boudy připomíná stádo 140 ovcí a čtyři krávy, které v rámci projektu Správy Krkonošského národního parku spásají 11 hektarů horských luk. Brádlerovy boudy nejsou místem, kam lidé jezdí kvůli luxusu. V prostě zařízených pokojích a interiérech vládne umakart, tak jako za socialismu.
„Jsme ubytovna a tak to i zůstane. Bouda není prezentací peněz, ale prezentací sportu,“ dodává Petr Bárta.
