Spisek MF DNES zapůjčila Liběna Hlinková, vdova po kouči olympijského výběru. Na zažloutlé první stránce je nadepsán: Sezona 97/98 – OH Nagano, MS Švýcarsko.
Deník je stručný, jde o rozpis tréninků, nechybí jejich délka a počet hráčů. A jediná změna v sestavě. Škrtnutý Čaloun a připsaný Hejduk. Hlinkovou rukou je napsáno: odjezd, příjezd, trénink, večeře. K tomu časy.
Zbytek, třeba rozpis tréninkových cvičení, už jste psal vy, že?
No, jo. Programy... Ivana hrozně bavilo psát a vést evidenci. Když jsme přijeli na soustředění nebo turnaj, první bylo, že mu ruka psala program. (smích)
Čekalo by se, že na to moc nebude.
Pozor, on byl na tyhle věci pečlivý. Občas taky namaloval nějaké cvičení. Takové, které používal deset let. A já ho používám dodnes a říkám mu Nagano. Pak měl ještě jedno na založení útoku zpoza branky. Občas mi to do tréninku protlačil, ale ta cvičení byla fajn, měl jsem je rád.
Takový deník s Ivanem Hlinkou jste si vedli všechny sezony?
Určitě, to se i muselo. Bylo to nařízení svazu. Ale je důležité vědět, co jste dělal před zápasem nebo v den zápasu. Z pověrčivosti, a také aby se člověk pořád neopakoval. Hlavně to nikde nepublikujte, to by nám metodik svazu dal.
A to se nemuselo odevzdávat?
No, když se neuspěje a dělají se na svazu analýzy, tak pak je potřeba všechno. Bylo to alibi, že se pracovalo poctivě.
Zápisky z Nagana končí čtvrtfinálovým zápasem s USA. Proč?
Pak už jsme asi nic netrénovali. (smích) Je možné, že se to ztratilo. Co se týká finálové části turnaje, tam už nebylo moc času na trénink. Tam bylo potřeba šetřit síly.
Poslední tréninky se už neměnily?
Tam už se neměnilo nic. Ivan, ten neměnil košili ani spoďáry. Byl furt zpocenej. Já taky neměnil košili. Ale spoďáry a ponožky jsem si měnil. To ty Ivanovy už stály na stole.
|
Kvůli tréninkům jste se nehádali?
My jsme se dohodli, že Ivan bude mít na starosti koučink, já budu dělat tréninky, sledovat soupeře, připravovat strategii. Každý jsme se realizovali v tom, co nás bavilo. Tu pohodu, kterou jsem s Ivanem zažil... To už jsem nezažil nikdy.
Vy jste hráčům dával informace před zápasem na papírku, že?
Byly to takové papírky na dobrou noc. Pro všechny stejné. Pak najednou před finále kluci ty svoje pohádky na dobrou noc nedostali a přišli za mnou, co se děje. Jestli jsme se nezbláznili. Tak jsem to musel rychle sepsat. Znovu jsem se podíval na video. A ještě do postele to dostali.
V kolik to bylo hodin?
Pozdě. Ale dostali to a byli spokojení. To už byla otázka pověrčivosti.
Haškovi v Naganu chybělo, že Hlinka nedával takový důraz na taktiku.
Ivan měl představu nic nepřehnat, informace držel spíš zpátky. Já měl tendenci jim dát malinko víc, když to chtějí. Museli jsme se někde potkat. Ukázalo se, že to bylo dobře. Hašan i někteří další dostali míň informací, než kolik chtěli. Aspoň jsme pak ze soupeře neměli přehnaný respekt.
Bylo pro vás zlato z Nagana zázrak?
Rozhodně ne. Bylo to spravedlivé. Když vidím hráče, Ivana... Všichni pro to dělali maximum. Hašan byl nejlepší brankář na světě, proč by to měl vyhrát nějaký Richter (brankář USA)? Proč by to neměl vyhrát Jágr nebo Reichel? Už v letech 1948 a 1976 byl náš hokej hodně blízko. Nagano beru jako zadostiučinění.
Jak jste vycházeli s hráči?
My jsme mezi ně chodili, bavili se s nimi, ale do jejich soukromí jsme se jim nepletli. To byl za Ivana Hlinky jeden z největších zlomů v národním týmu, kdy se zodpovědnost hodně přehrála na hráče. Jestli přijdeš v pět ráno, je to tvoje věc, ale ty jsi zodpovědný za svůj výkon.
Poslouchali jste, co si hráči vykládali o přestávkách v kabině?
My jsme s Ivanem seděli v kamrlíku, takovém zákoutí. Když jsme byli zticha, tak jsme slyšeli, co se říká. Když se někdo začal nahlas projevovat nebo řvát, byla radost to slyšet. Nikdo se neurazil, to bylo hrozně důležité. Navíc jinde než v kamrlíku jsme si toho frťana dát nemohli.
Frťana?
To se muselo dávat, to bylo Ivanovo. Na kuráž a na vítězství, nějaká slivovička. Maséři u sebe vždycky něco měli.