"Přečetl jsem si jen v novinách, že jsme byli odvolaní," cítí křivdu bývalý masér a kustod národního týmu. Od léta je jeho role na střídačce zcela odlišná. Stal se trenérem druholigové Roudnice.
Co vás k tomu vedlo?
Byl jsem osloven novým managementem roudnického týmu dospělých. A za tuhle nabídku jsem byl rád. Zvlášť poté, co se událo v červnu po titulu na mistrovství světa. Žiju hokejem, proto jsem kývl.
Petr Bílek starší, trenér HC Roudnice47 let, rodák z Prahy V letech 1971-1993 hrál za Spartu a Slavii. Od roku 1994 do letoška pracoval u české reprezentace jako masér a kustod, z toho 14 let v kuse u áčka. Trénoval mládež Sparty v letech 1998-2007. Životní motto: "Co tě nezabije, to tě posílí." Zajímavosti: Miluje šortky. Rád si dá pořádný kus masa, dobré víno. |
Cítíte křivdu, že jste skončil u národního mužstva?
To víte, že jo. Hlavně je mi to líto. Za 16 let, čtrnáct z nich jsem byl u áčka, jsem pro to udělal maximum. S kolegou Vlašicem jsme to někam posunuli. Co s námi udělali, neberu jako férovou hru. Ale vážně jako křivdu.
Vrátíte se někdy do reprezentace?
Chtěl bych. Uvidíme, co bude za dva roky. Čím dřív to bude, tím líp. Obětoval jsem nároďáku strašně moc a přišel jsem o to chtíčem někoho, což mě hrozně mrzí.
Kdo tedy za to může?
Pan Král (prezident hokejového svazu) s panem Hadamczikem (kouč reprezentace). To bylo cílené. Než jsme jeli na mistrovství světa do Německa, všichni už věděli, že bylo naše poslední. Jen nám to nikdo nepověděl do očí. Když to přeženu, tak nám nikdo neřekl ani: Jdi do hajzlu. Jen z novin a internetu jsme si přečetli, že jsme byli odvolaní. Takovým způsobem se s námi rozloučili. A dosadili si své lidi. Pan Král člověka z Plzně, pan Hadamczik svého.
Víc než váš konec u hokejové reprezentace vás tedy štve způsob, jak k němu došlo?
Asi tak. Nejednali na rovinu, to mi hodně vadí.
Co vám působení v českém týmu dalo?
Řadu sportovních zážitků, dobré hráče, dobré trenéry, spoustu hokejových kamarádů. Zažil jsem zlatou generaci, na kterou jsme jako národ hrdí. Pro člověka, který je hokejový fanatik, nádhera!
Váš vrcholný zážitek?
Každý titul, každá výhra. Parta, jak se tvořila. A to, když si to potom člověk s klukama užívá. Když pro ně dělal první poslední, od A do Z, od rána do večera, tak je pěkné, že vás pak vezmou s sebou a oslavujete. Vylezete na Staromáku a tam je 30 tisíc lidí. Je na co vzpomínat.
Co jste si vzal od reprezentačních trenérů?
Od každého něco, každý trenér je svůj. Začínal jsem s dvojicí pan Bukač, pan Uher. Pak přišel pan Hlinka, Sláva Lener, Vláďa Růžička, Tonda Stavjaňa. Jsou to kluci, kteří jsou stejně staří jako já, fungoval tam kamarádšoft.
Pro vás to musela být vysoká škola hokeje, ne?
Trénoval jsem v té době žáky a dorost na Spartě, takže jsem sledoval různá cvičení, chování trenéra. Bylo od koho se učit, co okoukat. Člověk z toho může brát, to je vážně nevyčerpatelná studnice zásob. I v Roudnici něco používám.
Kdo vám byl povahově nejbližší?
Zadobře jsem s Vláďou Růžičkou, známe se odmalička. Hráli jsme proti sobě, byli jsme spolu v juniorských nároďácích.
S kým z hráčů jste v kontaktu?
Nejvíc se stýkám s Davidem Výborným, Jardou Hlinkou. S těmi, kteří byli na Spartě, kde jsem já dnes a denně. S pražskými kluky.
Není to velký skok z mezinárodního hokeje do druhé ligy?
Je, ale člověk si zvykne, adaptuje se. Nemůžu po klucích chtít to, co chtějí trenéři po hráčích ve vrcholovém hokeji.
Obrovský rozdíl je v zázemí. I s tím jste se smířil?
V Roudnici máme pěkný stadionek. Holt je tam větší zima, než na co jsem byl zvyklý. V mých oblíbených kraťasech se tam chodit nedá.
Jak reagují soupeři, když vás vidí na střídačce jako trenéra?
Někdo byl překvapený, teď to ale opadlo, protože už mě všichni viděli. Vyptávali se, proč jsem v Roudnici, proč jsem skončil u reprezentace. Začal jsem jako asistent, pak Tomáš Hamara odešel a já se v říjnu stal prvním trenérem.
Musel jste změnit své chování, když už nejste masér, ale kouč?
Masér je i pro legraci, teď musím být trochu přísný. Jsem zastánce neřekl bych demokracie, to je moderní, ale ne nějakého tvrdého přístupu. Ovšem když hráč něco odflákne či neplní, přitvrdit se musí.
Můžete z pozice kouče vtipkovat?
Už moc ne. Když však chtějí kluci pobavit, něco vytáhnu. Vtipy, zážitky. Ale jen málo.
Masíruje taky hráče?
Dělám trenéra, ale když je potřeba zatejpovat bebíčko, postarám se o to. Doktor s námi nejezdí, já ty zkušenosti mám. A když je potřeba namasírovat, udělám to taky.
Jak vysoko jako kouč pomýšlíte?
Neřeším to. Jsem v Roudnici a jsem rád, že můžu pracovat s mladým kolektivem a mladým vedením. Takhle mladý mančaft v soutěži není. Teď se to stává trendem a nám to zatím vychází. Hrajeme uprostřed tabulky, jak jsme chtěli.
V Roudnici trénujete i svého syna. Jaké to je?
Nevadí mi to. Petr už ví, že musí tahat víc než ostatní. A že když je problém, dostane první do kožichu. Ještě máme v týmu i Filipa Bílka, ale to je jen shoda jmen.
Odkud se vlastně vzala vaše přezdívka Áda?
To mám z přípravky, když jsem začínal v osmi letech hrát hokej. Ve stejné lajně se mnou byl jmenovec Bílek, dneska jeho kluk chytá ve Spartě. Pan Šmrha, tehdejší trenér, mi dal přezdívku Áda. Ani nevím proč. Věděl to on, bohužel už nežije. A ta přezdívka mi už zůstala, říkají tak i mladýmu.
Jaký jste byl hráč? Působil jste ve Spartě i Slavii.
Hrál jsem centra, mám pár sezon v československé lize. Ve Spartě jsem byl po vojně dva roky, pak jsem šel do Slavie. Hrála o soutěž níž. Usilovali jsme o postup do extraligy, ale nepovedlo se to. Až tři roky poté, co jsem skončil, Slavia postoupila do nejvyšší soutěže. Zrovna když přišel Vláďa Růžička.
Komu straníte - Spartě, či Slavii?
V obou klubech mám plno kamarádů, ale já vyrůstal v hale na Spartě. Mám ji v srdci, budu vždy sparťan, to se nezmění.
Když Petr Bílek potkal Petra Bílka
Náladu přitom neměl bůhvíjakou, vždyť pár minut předtím prohrál druholigový zápas v Děčíně v prodloužení. Když jsme mluvili o jeho konci u nároďáku, bylo vidět, že mu sebrali kus srdce. Nejen jména tedy máme stejná. Spojuje nás i to, že jsme srdcaři. Ovšem zatímco já to mám vepsané ve zdravotní kartě, on ve tváři. |
