V úterý Češi zakončili proti Finsku základní skupinu a letos to zatím nevypadá, že by zopakovali podobný úspěch jako před dvanácti lety, kdy přivezli Voráček a spol. bronzové medaile. „Nesmírně si vážím účasti na každém šampionátu,“ říká muž, který se stará o to, aby mladí hráči měli ostré hrany bruslí, ale také o jejich psychickou pohodu a dobrou náladu.
Kolikáté mistrovství to pro vás je?
Už páté. První jsem absolvoval ve Švédsku, kde jsme získali bronz, a dodnes na to moc rád vzpomínám. Následovalo Finsko, účastnil jsem si i mistrovství v Bělorusku. Jeden rok jsem zažil i u dvacítky.
Vybavíte si, jací hráči figurovali v bronzovém týmu před dvanácti lety?
Bylo to mistrovství, na které vzpomínám ze všech nejraději. Samozřejmě se vzpomínky odvíjí od výsledku. Tehdy byli v týmu hráči, jako Jakub Kovář, Michal Neuvirth, Jiří Tlustý nebo Jakub Voráček.
Jak jste ocitl na pozici kustoda národního týmu?
U osmnáctky, kterou tehdy trénoval Martin Pešout, onemocněl kustod a sháněli někoho, kdo by jel místo něj. Díky tomu, že v té době pan Látal dělal v Budějovicích manažera a znal mě, tak navrhl, že bych mohl jet já.
Berete pozici u národního týmu jako odměnu za práci, kterou jste pro mládež vykonal?
Rozhodně. Beru to jako částečnou satisfakci za to, že jsem u hokeje už opravdu dlouho.
Co všechno obnáší vaše funkce?
Je to různé, záleží hodně na tom, kolik nás je. Letos v Čeljabinsku jsme hned tři, takže máme rozděleno, kdo má co na starost. Mými úkoly je broušení bruslí a servis všem hráčům. Bratři Vejvodové zase chystají šatnu, občerstvení a ostatní věci.
Na střídačce často upravujete hráčům výstroj.
Jistě, ale hlídám hlavně to, aby měli vystrkané dresy. Je to povinné, jinak za to mohou sudí udělit dvě minuty. Koukám na to a hráčům je srovnávám, aby byla vidět čísla.
Co zatím říkáte mistrovství v Čeljabinsku a Magnitogorsku? Jak Rusové zvládají šampionát po organizační stránce?
Musím přiznat, že jsem maximálně spokojen. Domácí mě mile překvapili a to především kulisou, kterou dokážou při zápasech vytvořit. Proti nám udělali obrovské peklo, přišlo sedm a půl tisíce fanoušků (Češi prohráli v zápase s Ruskem v základní skupině 2:3, pozn. red.). Například s mistrovstvími ve Švédsku se to vůbec nedá porovnávat. I zázemí máme dobré, hala je nová a máme tu vše, co potřebujeme. Musím ale podotknout, že organizace jsem zažil samé dobré. Vždy se mistrovství konalo v hokejové zemi a místní věděli, jak to správně připravit.
V čem spočívají specifika mládežnických mistrovství světa?
Mrzí mě na tom jedna věc. Protože v Budějovicích nemáme extraligu, tak se často stane, že kluci, se kterými na mistrovství jsem, se prosadí do vyšších soutěží a ztratím s nimi kontakt. Mám radost, když někdo z nich přijede do Budějovic, zajdou za mnou a dáme řeč.
Mluvíte s hráči v průběhu i o tom, aby se soustředili na svůj výkon a nevnímali počet skautů na tribuně?
To je samozřejmost. Například proti Rusům nebyli skauti vůbec vidět, protože byly plné tribuny. Naproti tomu ve Švédsku jsou tradičně na tribuně A4 a nelze je přehlédnout. Kluci to pochopitelně vnímají a musí se jim promlouvat do duše, aby se tím nenechali rozhodit.
Uvědomují si hráči, že jim na mládežnických mistrovstvích jde často o značnou část kariéry?
Mají jinou mentalitu než dospělí hokejisté, moc si to nepřipouští. Snažíme se s nimi mluvit, rozebírat to. Rád si s nimi o tom povídám, už s tím mám zkušenosti.
Těší vás, že na mistrovství máte v týmu i budějovického hokejistu Vojtěcha Doktora?
Jsem za něj moc rád. Je jedním z mála hráčů, jenž neprošel reprezentačními kategoriemi U16 a U17 a prosadil se až letos. Pomohlo mu, že už minulou sezonu nastupoval pravidelně za juniorku. Dal jsem o něm vědět trenérům, kteří ho vzali na turnaj do Finska, a zalíbil se jim. Moc mu nevěřili, protože neměl zkušenosti s mezinárodním hokejem. Ale své místo si zaslouženě uhrál, pravidelně nastupuje a klobouk dolů před tím, že se dostal až na mistrovství.
Vzpomenete si, kolik hráčů z Budějovic s vámi v minulosti na mistrovstvích bylo?
Těžká otázka, ale vzpomenu si. Už jsem zmiňoval Kubu Kováře. Dalšími byli obránci Bohumil Jank a Martin Parýzek. V Budějovicích jsme měli vždy dobrou mládež a vychovávali jsme kvalitní hráče. Myslím si, že jsme i teď na dobré cestě a budeme v tom pokračovat.
Dlouhá léta jste hrával hokej. Co považujete za svůj vrchol?
Rozhodně dvě bronzové medaile z mistrovství Evropy osmnáctiletých, které jsme získali dva roky po sobě. První cenný kov jsem získal v týmu s Jardou Pouzarem a proti nám nastupoval Treťjak, který je shodou okolností taky na mistrovství v Rusku jakožto prezident hokejové federace. Tehdy nebylo mistrovství světa, hrála se pouze Evropa. Mám je doma vystavené, a kdykoliv ke mně někdo přijde, tak na ně kouká s otevřenou pusou, protože je to velká vzácnost. Kluci, kteří osmnáctky zažili, tak vědí, o co jde.
Stejně tak jste léta stál na střídačce mládežnických výběrů jako trenér. Trenéřina už vás neláká?
Trenérský vlak už mi ujel a na střídačku se začínají prosazovat mladí trenéři. Vystudují, jsou perspektivní a je dobře, že dostávají šanci.
