„Je to rok se vším všudy,“ usmívá se sympatická hokejová útočnice.
Před třemi lety jste mi říkala, že vaším největším hokejovým snem je zahrát si na olympiádě, což se vám letos splnilo...
V týmu nás bylo možná patnáct holek, které jsme se snad čtyřikrát pokoušely na olympijské hry probojovat a nikdy jsme neuspěly. Byly to roky dřiny. Takže splněný sen je to nejen můj, ale i dalších holek.
V době, kdy jste si účast v Pekingu vybojovaly, však pořád řádila pandemie koronaviru. Neměla jste strach, že z olympiády nakonec sejde?
Je pravda, že covid toho předtím stopnul hodně, ale tentokrát to dopadlo dobře a my si celé hry v Číně náramně užily.
Takže vy jste o olympiádě v Pekingu neuvažovala jako o akci, která by se měla konat v nějaké svobodné zemi?
Jelikož to pro nás byly první hry, tak tyhle politicko-covidové věci šly úplně mimo nás. My jsme si užívaly pocit, že můžeme být v olympijské vesnici, navštěvovat i jiné sporty, vidět všechny ty krásné haly a nebo cestou pro kafe jen tak potkat Martinu Sáblíkovou, která si pro něj zrovna taky šla. Neuvěřitelné.
Osmělila jste se ji oslovit?
Pochopitelně. Všechno to bylo hrozně hezké. Víte, že se sice neznáte, ale patříte k jedné výpravě a fandíte si navzájem.
Před olympiádou i během ní se také o ženském hokeji v Česku nezvykle dost psalo. Vnímaly jste, že vaše popularita roste?
Bylo to jako z nuly na sto. I předtím u nás sice ženský hokej byl a občas se o něm psalo, ale poté, co se nám povedla kvalifikace, jsme se dostaly i na stránky bulváru. (směje se)
Váš olympijský příběh nakonec skončil ve čtvrtfinálovém utkání s Američankami, i když nechybělo moc a mohl to být skoro pohádkový příběh.
To opravdu nechybělo. Byl to zápas, na který hodně vzpomínáme. Sice to nedopadlo (Češky prohrály 1:4), ale rozdíl mezi Kanadou, Amerikou a zbytkem světa je v ženském hokeji tak obrovský, že skvělý pocit máte jen z toho, že nad nimi chvilku vedete nebo že je potrápíte. Dokázali jsme, že umíme být dobrý tým.
Třeba se vám povede urvat medaili teď, na blížícím se mistrovství světa v Dánsku. S jakým cílem na šampionát pojedete?
V první řadě chceme vyhrát skupinu, abychom šly do čtvrtfinále na třetí z druhé skupiny, což většinou vychází na Finsko. A to je druhý bod našeho plánu, porazit Finky. Pak se uvidí, co přijde dál, ale v medaili věříme.
Pokud se nepletu, konkrétně vy patříte do české reprezentace nepřetržitě už nějakých dvanáct let. Ještě se díváte na nominaci, nebo si jdete rovnou balit věci?
(usmívá se) Samozřejmě pro to musím pořád dělat maximum. Nikdo nemládneme, a v Česku vyrůstají další šikovné hokejistky. A to je moc dobře.
Vzpomenete si ještě na pocit, který jste měla na svém prvním výjezdu s reprezentací?
Já byla hlavně ráda, že v týmu jsem. Pro mě byl vrchol už jen to, že v Česku nějaký ženský hokej, a tudíž i reprezentace existují, protože hrát jsem začínala doma s klukama.
Mimochodem dotáhl to někdo z vašich tehdejších spoluhráčů do nějaké prestižní ligy?
Ani ne. Někteří pořád ještě hrají v Pelhřimově, ale jinak ne. Jenom snad Libor Šulák (zahrál si i v NHL za Detroit – pozn. red.). I když s tím jsem nevyrůstala, on byl o něco starší, každopádně se známe dobře.
Vraťme se zpět k vašim startům v národním týmu. Vy kromě hokeje reprezentujete Česko i v hokejbale. A tam letos na mistrovství světa cinklo stříbro.
Byla to paráda, ale mohly jsme mít i zlato. Jako v roce 2017 v Pardubicích. Tam to bylo super. Přišlo se na nás tehdy podívat nějakých šest tisíc lidí, prostě neuvěřitelná atmosféra, neskutečný zážitek.
Poslední tři hokejové sezony jste strávila ve švédském Brynäs IF. Jaké to byly roky?
Úžasné. Sešla se tam perfektní parta lidí. Celkově se ve Švédsku žije nádherně. Všichni jsou příjemní, kamarádští... Jen je tam z mého pohledu všechno trochu moc drahé. Ovšem lidé tam zase mají adekvátní výplaty, aby mohli fungovat.
Přesto se na další sezonu přesouváte do Ameriky, v Minnesotě budete hrát ženskou verzi NHL.
Protože mě ta liga zajímá. Chci do Ameriky. Zase vidět bývalé spoluhráčky, kamarády... Těším se.
A po sezoně zase pěkně na chvilku do Horní Cerekve?
Přesně tak, tady jsem doma. Miluju, když můžu být s rodiči, se sestrou, když si něco ugrilujeme a když se můžu vrtat na zahradě... U mě prostě stoprocentně platí: všude dobře, doma nejlíp.
