Hráči z NHL se pomalu začínají chystat na další ročník. Jak jste na tom s tréninkem vy?
Minulý týden jsem začal něco dělat s Marušákem, Veselým a Hučkem. Nějaká posilovna a tak. Nikdo nám ale nevelí, jsme sami sobě trenéry. Uvidíme jak to dopadne.
Máte tříměsíční dcerku. Užil jste si v době volna rodiny?
Hlavně, jestli si užili oni mě. Ale jsem rád doma, teď, když máme Terezku, je tam všechno ještě veselejší.
Dva roky trávíte většinu času za mořem. Kde jste víc doma: tam, nebo na Moravě?
Určitě ve Zlíně. Nejsem typ, který by chtěl zůstat v Americe. I když jsem si tam už zvykl a nevidím až takové rozdíly mezi způsobem života v Česku a v USA.
Co golf? Taky jste mu, jako spousta hokejistů NHL, podlehl?
Golf se pokouším hrát, tak jednou nebo dvakrát týdně si zajedu do Ostravy, na Čeladnou... Ale už to není jako dřív, rodina má přednost. Taky to podle toho vypadá na hřišti, pořád ty míčky někde honím... (usmívá se) Důležité pro mě je, abych porazil Čemana (brankář Roman Čechmánek, pozn. red). Sázíme se o večeře. Letos zatím platí on, jinak jsme na tom herně zhruba stejně.
Doporučovat Růžičku? To bylo faux pas
V úterý bude oznámena nominace na Světový pohár. Přijal byste pozvánku?
Zatím mě nikdo neoslovil. Počkám, až nominace vyjde, samozřejmě by bylo fajn v tom výběru být. Taky bych rád měl nejdřív vyřešené angažmá v NHL. Ale hraje se na konci srpna nebo v září. Do té doby snad smlouvu budu mít.
Jak vycházíte s trenérem Hlinkou?
Zažil jsem ho jen asi půl sezony v nároďáku, žádný problém.
Na poslední kontakt s reprezentačními trenéry však asi nemáte nejlepší vzpomínky. Spěchal jste do Evropy, abyste se mohl připojit k mužstvu, sotva jste ale přistál ve Vídni, oznámili vám trenéři, že s vámi nepočítají.
Přiletěl jsem jen o dva dny dřív než jsem plánoval, takže to nebyl až takový problém. Nikdo mi nic neslíbil, měli jsme dohodu s panem Lenerem, že uvidíme podle toho, jak dopadnou poslední zápasy v NHL. Z naší domluvy jsem to bral tak, že nemám nic jistého. Nechci hrát v mužstvu, kde mi trenér nevěří.
Zklamání ale muselo být velké. Tenkrát jste se stáhl, nebral jste telefony...
Člověk o tom pořád přemýšlí, to je jasné. Zahrát si mistrovství doma by byla krásná věc. Ale stejně to nevyřeším, nominace je na trenérech a hráč s tím nic neudělá.
Prý jste se smál, když Slavomír Lener doporučil jako svého nástupce Vladimíra Růžičku?
Já Vláďu Růžičku moc neznám, nic proti němu nemám. Ale byli u neúspěchu spolu, takže vyhlašovat hned po turnaji, že nástupcem by měl být právě on, mi přišlo jako pořádné faux pas.
Každý má rád jiný hokej
Máte za sebou v St.Louis sezonu, která by se dala popsat jako "střídavě oblačno". Jak byste jí zhodnotil?
Začátek byl dobrý, hlava už byla loňském po zranění v pořádku. A hrál jsem v první lajně. Ale pak jsem se zranil a mezitím se uzdravil Mellanby, ten pak nastupoval v elitním útoku místo mne. A já se po návratu dostal do třetí pětky s Dantonem.
Tam vám to nesedlo?
Moji spoluhráči z lajny byli mladí kluci, kteří bojují a nechají na ledě všechno. Ale já radši hraju s tvořivějšími hokejisty. Až ke konci sezony jsem se dostal do jiné řady, nakonec jsem nastupoval s Demitrou a Tkachukem. To už bylo o něčem jiném.
Tým ze St. Louis patřil léta k favoritům NHL, nyní však tak tak vklouzl do vyřazovacích bojů...
Měli jsme velké problémy dostat se do play-off, to je pravda. A na San Jose jsme nestačili. Bylo kompaktnější, hrálo poctivější hokej bez velkých individualit. Takové mužstvo, mladé a bez hvězd, je jednodušší uřídit. Hráli fyzicky náročný hokej, nás skoro nepustili do šance. A to je dnes asi cesta k úspěchu.
Není ale triumf takového stylu plného nahazování a bránění úmrtním oznámením hezkého hojeje?
Pro mě je to dobře, já sám takový hokej hraju. Dnes už v Americe nějaký extra líbivý hokej nepraktikuje skoro nikdo. Navíc každý má rád něco jiného, někdo kombinace, někdo nasazení a tvrdost.
Zmínil jste se o kolegovi z útoku Mike Dantonovi. Jak vidíte jeho kauzu, v níž je obviněn z vražedných úmyslů?
Byl pro mě šok, vždyť já vedle něj celý rok seděl v kabině. Byl to mladý kluk, takový blázínek, typický Kanaďan. Ale tohle by mě v žádném případě nenapadlo. Ani informace o případu nemám kompletní. Je to pro mužstvo nepříjemné, uvidíme, jak to dopadne.
V Česku se hodně mluvilo i o Joelu Quenevilleovi, trenérovi Kanady, který dřív vedl St.Louis a v Praze psychicky zkolaboval. Jaký k němu máte vztah?
Neměl jsem s ním jediný problém. On mi hned první rok dal hodně veliký prostor, takže jsem s ním vycházel dobře. Ale v St. Louis byl už sedm let, vyčerpal už všechny možnosti tým nějakým způsobem ovlivnit. Proto asi musel odejít.
Co jste si řekl, když jste slyšel o jeho hospitalizaci na psychiatrii?
Vím, že se do Prahy hodně těšil, mistrovství to pro něj měla být nová zkušenost. Dodnes nevím, co se mu přesně stalo.
Klukům jsem titul záviděl
Ve Zlíně jste hrál extraligu devět let, titul ale tým získal až bez vás. Jak jste sledoval jeho tažení v play-off?
Byl jsem v každodenním kontaktu s klukama, telefonovali jsme si. Sledoval jsem to se závistí. (smích)
Oslavil jste se zlínskými hráči titul aspoň dodatečně?
Byl jsem se ostatními podívat na mistrovství světa, seděli jsme v hledišti. A teď naposled na pátečním koncertě skupiny Kabát. Ale jsou to hlavně jejich oslavy, nejde si moc užívat něco, co člověk sám nevyhrál.
I pro vás ovšem titul klubu určitě hodně znamená...
To určitě ano. Ale nejde o mě, nýbrž o lidi. Pro Zlín je to obrovská událost, mě jen mrzí, že jsem tu atmosféru při a po finále nezažil. Že jsem nemohl vidět, co se dělo ve městě.
Kde bude Čajánek působit v příští sezoně? Čtěte ZDE
