Snila jste v dětství o tom, že jednou budete mít na krku zlatou medaili z hokejového turnaje?
Myslela jsem si, že jednou budu hrát v NHL. Vyrostla jsem u Edmontonu, fandila jsem Oilers, líbili se mi Wayne Gretzky, Mark Messier. Později jsem si říkala, že není reálné, abych hrála v NHL, protože budu malá a že se žena v NHL asi nikdy neprosadí. Pak přišla olympiáda a vyhrát ji, to byl můj další sen.
Jaké bylo odmala hrát s chlapci?
Fajn, vždy mě brali jako jednoho z nich. Později mi soupeři nebo rodiče říkali, že bych se měla spíš věnovat krasobruslení, a ne hrát hokej. Někteří kluci mě prostě chtěli srazit, dostat tu holku.
Prý jste se převlékala v autě?
Na zadním sedadle auta, v kabině rozhodčích, v umývárně. Ale dalo se to zvládnout. Na ledě jsem mohla zapadnout a dobře hrát. Není lehké se prosadit ve sportu opanovaném muži. Musíte být silná. Tu sílu mi hokej dal.
Hrávala jste si vůbec s panenkami?
Radši jsem byla venku. (smích) Chodila jsem na balet, krasobruslení a taky jsem hrála na klavír. To jsou takové ty ženské záležitosti.
Jak lidé berou ženu-hokejistku?
Myslím, že si ženský hokej získal respekt díky olympiádě. Přenosy sledovali lidé po celé planetě. Většina z nich uznala, že je ženský hokej zábavný a kvalitní. Ušly jsem velký kus cesty, ale i tak se pořád najdou lidé, kteří se ptají, proč jsem si vybrala hokej.
Proč hledáte práci v Evropě?
V Kanadě už jsem hrála ženský hokej na nejvyšší úrovni. Hrát mužský hokej v Severní Americe je velmi těžké. Úzké hřiště vyžaduje fyzický styl hokeje. Líbí se mi evropský styl, tolik se nechodí do těla. Ale zatím je brzy, většina týmů teprve dává dohromady soupisky.
Právě kvůli fyzickému stylu se asi žena v NHL nikdy neprosadí.
Přesně tak. Je to příliš fyzická a silová hra, na ledě není místo. A hrát 82 zápasů, to je hodně těžké.
Považují vás lidé po olympiádě za hokejovou hvězdu?
Život se mi trochu změnil. Lidé mě poznávají a žádají o autogram. Spousta holčiček s culíky nosila dres s mým jménem a číslem.
Na všech ženských turnajích spolu hrají ve finále USA a Kanada. Není to už nudné?
Je to trochu nuda, hrát pořád dokola s jedním týmem. Ale Američanky jsou nejlepší soupeřky. Nastupují Finky, Rusky, Němky, ale stále jsou daleko za námi. Nejsou ve svých zemích respektované.
Když ženy hrají s muži, není v tom trocha feminismu?
V žádném případě. Nejsem feministka, nesnažím se vyrovnat mužům. Je to jen snaha být tak dobrá, jak jen to jde. Nechci být považována za ženu, která chce porazit muže. Chci, aby mě lidé brali jako ostatní hráče.
Takže třeba ráda vaříte?
Ano. To ale neznamená, že vařím dobře. (smích)
Na olympiádě jste vyhrála zlato. Máte ještě po čem toužit?
Doufám, že najdu místo tady v Evropě. A také, že snad jednou vznikne profesionální ženská liga.
Co budete dělat, až jednou skončíte s hokejem?
Studuji na univerzitě v Calgary. Chtěla bych se stát lékařkou. Možná dětskou doktorkou, líbí se mi pohotovost. Je to akční, jako hokej.
 Kanaďanka Haley Wickenheiserová při tréninku s karlovarskými hokejisty. |
