Roberte, proč v poslední době tolik kritizujete vlastní tým?
To je hrozné, jak jsou tady všichni pozitivní. Všechno je prý dobré, všechno klape... A přitom to vůbec není pravda. Je fajn, že nám to říkají, ale někdy je třeba se podívat do zrcadla a po pravdě si odpovědět na otázku: Jsme dobří, nebo ne? A my dobří nejsme, my nehrajeme dobře.
Jak je možné, že nejste dobří? Vždyť v mužstvu máte superhvězdy Messiera, Bureho, Lindrose, Kovaljova, Nedvěda, Leetche...
Všichni říkají, že tady máme sestavu pro All Stars. No jo, jenže my jsme v konferenci na jedenáctém místě, mimo postup do play off! Takže All Stars možná, ale devadesátých let! Ono se lidem moc nelíbí, že jsem byl kritický, ale možná si to vezmou k srdci a začne se hrát líp.
Nemáte teď problémy v kabině? Nejsou na vás hráči naštvaní, když takhle mluvíte?
To se nedá nic dělat. Oni mě znají, vždyť takový jsem přece byl už v New Jersey. Tam jsem nadával deset let (smích). Nic s tím neudělám. Buď se jim to líbí, nebo ne. Já nechci být oblíbený, hlavně že mne respektují. My tady nejsme od toho, abychom spolu kamarádili. Jsme tu proto, abychom vyhrávali. Takže si někdy tu pravdu říci musíme. Pravda bolí, to je známá věc.
Může se vůbec takové množství hvězd semknout v jednolité souhvězdí, které bude hrát jako tým? Co společné večeře, chodíte na ně?
Víte, ono se říká, že tým se musí dát dohromady, že se musí udělat dobrá parta a pak se bude vyhrávat. Jenže to je nesmysl.
Vážně?
Je to naopak. Nejdřív se musí vyhrávat a pak bude dobrá atmosféra v kabině. Žádné ty řeči o tom, že budeme chodit na večeře a všechno bude O. K. Nesmíme být moc velcí kamarádi a pořád se plácat po ramenou. Naopak je třeba říci tomu druhému: „Cos to dneska hrál? Vždyť nejsi schopný mi nahrát puk na hokejku.“ Pak to bude fungovat.
Těmi větami, stylem a možná i intonací mi někoho připomínáte... vašeho otce Jaroslava Holíka!
(smích) Já vím, to se nedá nic dělat. To jsou geny. S těmi se prostě nic nenadělá. Jsme si hodně podobní, vím to.
Zbývá vám osmnáct zápasů do konce základní části. K tomu, abyste postoupili, jich musíte vyhrát asi tak čtrnáct. Věříte tomu ještě?
Víte co? My se nedíváme, jestli je před námi ještě sedmnáct nebo osmnáct zápasů. Protože jakmile bychom si řekli: Teď musíme vyhrát čtrnáct utkání z osmnácti, tak je zle. To nedokáže ani nejlepší mužstvo soutěže! Když jedno utkání vyhrajeme, okamžitě na ně musíme zapomenout a připravit se na další.
Ale v závěru ještě budete hrát třeba s Coloradem, třikrát s New Jersey. To jsou silní soupeři...
Když se podívám na zbytek té sezony, tak je to takové... úplně se mi z toho zastaví srdce, protože to je opravdu těžké. Ale když půjdeme jeden zápas po druhém, tak to snad ještě půjde. Ne že musíme vyhrát čtrnáct zápasů, my musíme vyhrát jeden. Právě ten jeden příští.
Pomohla by vám asi nějaká vítězná série, hned by se hrálo lépe.
No, jenže šňůra se může začít, když někde najdeme její začátek.
Nejbohatší klub v lize, který dává na výplaty hokejistů 80 milionů dolarů ročně, zdaleka nejvíc v NHL, by cestu k výhrám a postupu do play off najít měl, ne?
Lidi hodně nadávají, že hráči jsou tady přepláceni, že jsou líní. To není pravda! Já hraju v NHL už třináct let, tak vím, že většina hokejistů - řekl bych tak devadesát osm procent - by chtěla tvrdě a poctivě pracovat. Ale potřebují dobré vedení. Někdo jim musí ukázat tu stezku, kterou se musí jít. Někdo nás musí nasměrovat. A hlavně nás v tom držet, protože lidi jsou lidi, a jak se někdo začne cítit trošičku líp, tak má tendenci něco ošvindlovat.
Kdybyste tu stezku měl ukázat vy, co byste udělal?
Je to jednoduché. Nesmíte si říci, že jsme dneska hráli dobře a příště zase vyhrajeme. Ne, druhý den je trénink a zase se musí tvrdě makat.
Po několika letech v New Jersey pro vás letos možná skončí sezona už po základní části. Když se tedy teď otočíte zpátky, byl ten přestup dobrým tahem?
Nedívám se zpátky, jestli to byla dobrá, nebo špatná volba. I kdyby mi v New Jersey dávali stejné peníze, tak bych odešel. Už jsem cítil, že potřebuji změnu. Já si nestěžuju. Jak si vlastně můžu stěžovat, že? Upřímně říkám, že mi nabídli tolik, co mi nikdo jiný nedával. A když se člověk do této situace jednou za život dostane, tak ji musí chytit za pačesy, ne? A navíc věřím, že se z toho s Rangers dostaneme.
Změnil jste jen klub, ale z New Yorku jste se stěhovat nemusel. Jak se dostáváte do haly a na tréninky?
Vlastně jsem nic nemusel měnit, to bylo dobré. Na tréninky to mám jenom asi o dvacet minut dál. A do Madison Square Garden to je maximálně půl hodiny.
Jak to vypadá v New Yorku teď? Napadlo tam snad rekordní množství sněhu.
Já ani nevím. Nikdo není doma a paní, co nám vybírá poštu, se prý nemohla ani dostat ke schránce. Nebyl jsem doma devět dní. Už v tu dobu tam bylo asi patnáct centimetrů. A pak napadlo dalších šedesát! Ze silnic se to musí někam uklidit, ale v New Yorku není kam. Snad bude tepleji a spláchne se to.
ROBERT HOLÍK. 32 let. Centr New York Rangers.
- Odehrál 13 sezon v NHL, loni po deseti ročnících odešel z New Jersey.
- Vítěz Stanley Cupu 1995 a 2000.
- Plat 9,6 milionu dolarů ročně.
- Syn legendárního reprezentanta Jaroslava Holíka, bratr Andrey Musilové, někdejší špičkové tenistky a manželky bývalého hokejového obránce Františka Musila.
