Jaké byly vaše první pocity po nárazu na mantinel?
"Hrozné. Ležel jsem na ledě a nevěděl jsem, co se mnou bude. Nemohl jsem hýbat pravou rukou. Proto také celou věc, která se mi stala, neposuzuji tak negativně jako mé okolí. Dívám se na to z té lepší stránky. Ano, rok jsem nemohl hrát hokej, ale zase jsem měl čas na rodinu a užil jsem si dětí. To už je v mém věku důležitější. Hokej mohu hrát jen pár let, rodinu mám až do smrti. Proto jsem rád, že prostě žiju a chodím. Raduji se z těchto maličkostí."
Jak se s vašimi problémy dokázal vyrovnat Edmonton?
"Musím říct, že se ke mně v klubu chovali super. Každý viděl na vlastní oči, co se mi stalo. Nejhorší bylo, že jsem vlastně až do Vánoc neznal diagnózu a nevěděl jsem, jak je mé zranění vážné. Pak už mi v Edmontonu začali říkat, že jsem v pořádku a měl bych se vrátit na led. Jenže ono to není tak jednoduché. Člověk rád poslouchá to, co slyšet chce, ale já jsem cítil, že to ještě není vůbec v pořádku. Bylo to špatné dny. Další čtyři měsíce jsem ještě musel být mimo."
Budete se ještě pokoušet o návrat na led?
"Ano, chtěl bych to zkusit. Teď už se cítím tak perfektně, jak se jen chlap v mém věku může cítit. Během dvou týdnů bych chtěl v Jihlavě nebo v Havlíčkově Brodě začít trénovat a pak se uvidí. v Edmontonu mi skončila smlouva, jsem volný hráč a mohu tedy přestoupit do kteréhokoli klubu v NHL. V otázce případného návratu bude mít ale hlavní slovo rodina. Už jsem přeci jen jinde než před lety a nechce se mi třeba zatěžovat děti tím, jestli táta bude hrát v NHL čtrnáctou nebo patnáctou sezonu. Rodina je moje hlavní životní priorita."
Na ledě jste už nebyl dlouhé měsíce. Kdy chcete učinit konečné rozhodnutí, zda se skutečně vrátíte na led nebo jestli ukončíté kariéru?
"Po všem, co jsem si prožil, už si s tím moc nelámu hlavu. Buď to půjde nebo ne. Necítím se teď pod žádným tlakem. Jinak je jasné, že se mi ještě nechce končit. Je to pocit, který se těžko popisuje. I když si my sportovci namlouváme leccos, nejsme připraveni na to, že bychom se měli loučit. Sport je pro nás drogou. Je to něco podobného, jako když alkoholik zkouší přestat s pitím. Říká si, že to půjde, ale ono je to strašně těžké."
Pokud byste skutečně musel skončit s hokejem, máte představu, co bude dál?
"Přemýšlím o tom už dlouho. Myslím si, že mojí největší experturou je hokej. Dělám ho celý život a proto bych se chtěl asi uplatnit i nadále v této oblasti."
Vy jste poslední rok musel být mimo hru, ale váš tchán Jaroslav Holík se dočkal největšího úspěchu trenérské kariéry a vyhrál juniorské mistrovství světa. Jak jste jeho cestu prožíval?
"Samozřejmě jsme si často volali a moc jsem mu to přál. Je to trochu paradox. On i pan Augusta byli před časem jako trenéři vyhozeni z Jihlavy a letos získali tituly mistrů světa."
Při evropském setkání hráčů NHL jste se představil i v tenisovém turnaji a v deblové dvojici spolu Patrikem Štefanem se vám dařilo. Mají to na svědomí tréninkové lekce od vaší manželky?
"S Andreou (někdejší vítězkou wimbledonské juniorky - pozn. red.) na tenis nemáme doma skoro čas, stejné je to i s golfem. Na chalupě si občas zahrajeme, ale rozhodně to není denní nebo týdenní rutina. Spíše se věnuji mým třem dětem a jsem rád, že také tíhnou ke sportu. Nejstaršímu je však teprve osm let, a tak neřešíme, jestli z nich budou tenisté nebo hokejisté. Jenom si občas stýskám, že na všechno je strašně málo času. Čím dál více si přeji, aby měl den aspoň sedmadvacet hodin."
