Jakupov zkraje července nezamířil za svým otcem Railem, šéfem Neftěchimiku Nižněkamsk. Nesejde se s ním v Tatarstánu.
Práva na vyhaslou naději ruského hokeje vlastnilo petrohradské SKA, a tak Jakupov napíše další kapitolu své kariéry ve městě na řece Něvě. Po boku zručného veterána Pavla Dacjuka či vnuka legendárního kouče Viktora Tichonova.
Z NHL odchází ve čtyřiadvaceti. Po 350 odehraných zápasech, v nichž častěji tápal, než zářil.
Před šesti lety, kdy za potlesku vystoupal na pódium v Pittsburghu a stal se jedničkou draftu NHL, ho jistě ani nenapadlo, že se rozloučí se slavnou soutěží tak neslavně.
„NHL je jedna z nejlepších lig na světě. Aby se v ní člověk prosadil, musí tvrdě dřít. Jakmile totiž ukážete jakoukoliv vaši slabinu, jste odepsaní,“ tvrdil tehdy.
Těch slabin ukázal spoustu. Laxně bránil, hrál bez zápalu, během své druhé sezony se nechal otrávit náročným trenérem Dallasem Eakinsem.
A tak se tedy loučí bez fanfár a bez milionů dolarů na účtu.
Měl bojovat o prestižní trofeje, pozvednout Edmonton a s dalšími nadanými borci vytáhnout populární klub z ligového podpalubí mezi kandidáty na Stanley Cup.
Místo toho za šest let vystřídal tři kluby a jeho otec Rail zklamaně sledoval, jak zbytečně ztrácí puky a kazí jednu akci za druhou. „Ale nestydím se za něj,“ tvrdil loni na podzim, kdy Nail ukazoval záblesky talentu v Coloradu.
Bylo jich ovšem příliš málo. Na NHL. Třeba se v Rusku Jakupov prosadí. Na rozdíl od jiných jedniček draftu, které se do historie zapsaly jako omyly, má ještě šanci zvrátit vlastní osud.
O stupínek horší než Gretzky
Nemusí skončit jako třeba Brian Lawton.
Toho si v roce 1983 vybrala Minnesota. North Stars tehdy upřednostnili amerického útočníka třeba před Patem Lafontainem, Stevem Yzermanem, Camem Neelym či Tomem Barrassem.
Co jméno, to pojem. Všichni členové Síně slávy. A Lawton? Borec, který na dresu vozil číslo 98, a kritici mu připomínali, že má být jen o stupínek horší než Wayne Gretzky, vyhořel.
V osmdesátých letech, kdy branky padaly častěji než dnes, nikdy nenasbíral více než 44 bodů. Opakovaně změnil působiště, nikde to ale nebylo ono. Za Gretzkým nezaostal o stupínek, rozdíl mezi ním a hokejovým géniem byl propastný. Však si také kvůli nelichotivým připomínkám změnil numero na osmičku.
Dalším z řady promarněných talentů je nepochybně Alex Daigle. Kanaďan s tváří filmové hvězdy měl být v devadesátých letech tahounem Ottawy. Velká očekávání dokládal i fakt, že kvapem dostal lukrativní smlouvu.
Jenže mu chyběla bojovnost. „Prosadit se v NHL je náročné. A já v sobě nikdy neměl agresivitu. Ani procento. V juniorce mi stačil jen talent.“
Daigleho výkony neobstály. Mnohem lépe hrál Rus Alexej Jašin, zatímco utrápený forvard si mohl na tehdy ještě mladém internetu o sobě číst nikterak pochvalné komentáře na stránce nazvané „Alex Daigle stojí za prd.“
Daigle prostředí profesionálního hokeje na sklonku milénia na čas opustil, kamarádil s celebritami a fušoval do showbyznysu. „Hokej mě nikdy nebavil, hrál jsem ho jen kvůli talentu,“ tvrdil.
Do NHL se přesto vrátil, po třicítce pak zářil ve Švýcarsku.
Štefana zastavila kyčel
Tak dlouho se bohužel mezi mantinely nemohl pohybovat Patrik Štefan, po Romanu Hamrlíkovi v roce 1999 druhý Čech zvolený jako jednička draftu (byť tomu nahrála vancouverská touha po bratrech Sedinech).
Štefana pronásledovala zranění. Ať už šlo o otřesy mozku, zlomený kotník nebo potíže s kyčlí. Právě její operace ukončila v roce 2007 Štefanovu kariéru.
„Nikdy kvůli zraněním nemohl dokázat, co v něm je. Snad s výjimkou sezony, kdy byla výluka NHL. To byl vyhlášen nejlepším zahraničním hráčem ve Finsku,“ tvrdil jeho tehdejší agent Jaromír Henyš.
Štefana draftovala Atlanta, v kanadsko-americké lize hrál také za Dallas. V jeho trikotu se stal ústřední postavou momentu, který je mezi fanoušky dodnes vzpomínán.
Štefan ujížděl vstříc prázdné brance s pukem na holi, kvůli nerovnosti na ledové ploše mu ale kotouč poodskočil, on zazmatkoval a z následného protiútoku skóroval Aleš Hemský.
Velká smůla. A také symbolická situace pro Štefanovo působení v NHL. Smůla se ho zkrátka držela, podobně jako třeba Martina Havláta.
Podívejte se, jak Aleš Hemský využil Štefanova zaváhání:
Na zdravotní trable dojel také Gord Kluzak. Hřmotný bek, od kterého si hodně slibovali v Bostonu. Jedničku draftu roku 1982 zradila kolena.
Ještě předtím si ovšem vydobyl spíše pověst schopného bijce než nástupce klubové ikony Bobbyho Orra. Ani jemu se jednoduše nepodařilo naplnit očekávání.
To samé lze říct i o několika dalších hokejistech, kterým se dostalo cti stát se prvním draftovaným hráčem do NHL. Stačí si vzpomenout třeba na amerického gólmana Ricka DiPietra. Jeho tělo křehkostí připomínalo porcelán.
Někoho brzdila zranění, jiného zase nedostatek zápalu. Někdy se sešlo více faktorů. Výsledek byl ovšem vždy stejný - nový Gretzky, Orr či Dominik Hašek se z opěvovaných talentů nestal.