Dvě vážná zranění, dvě vynucené dlouhé pauzy, jež ohrožují kariéru. Kempný, jeden z mála českých beků v zámořské NHL, má smůlu. S psychicky náročnou situací se musel pochopitelně vyrovnávat, ale už je z něj zase cítit optimismus a odhodlání.
„Beru to jako dar,“ začíná Kempný překvapivě rozhovor, který je smutný a zároveň pozitivní.
Jak jste si zranění přivodil?
Bylo to na konci tréninku v posilovně. Udělal jsem poslední sprint a už jsem ho nedoběhl. Po startu, když jsem se odrazil z levé nohy, jsem se probral na zemi. Vypla mi noha, celá šlacha mi praskla.
Šílené. Co vám k tomu řekl doktor?
V podstatě nikdo mi nevysvětlil, proč se to stalo. Odpovědi jsem hledal sám. Hodně jsem se o tom snažil přemýšlet a došel k závěru, že to může mít souvislost s hamstringem, se kterým jsem předtím laboroval hrozně moc dlouho. Trvalo mi rok, než se vrátil do normální podoby.
„Achilovka se mi urvala možná kvůli předchozímu zranění hamstringu, ze kterého jsem se dostával rok. Zapadá to do sebe.“
Achilovka se vám utrhla na stejné noze?
Ano. Sprinteři mívají s hamstringem problémy, zapadá to do sebe. Těžko říct. Už se to stalo a je zbytečné polemizovat, proč se to stalo. Teď je důležitá rehabilitace a dát se do kupy.
Bylo těžké se s tím srovnat psychicky?
Už je to za mnou, beru situaci tak, jak je. Zpátky to nevezmu, akorát to byl šok. Dostávat se ze zranění není jednoduché. Je to dřina, stojí to spoustu fyzických i psychických sil. Měl jsem za sebou hodně vážné zranění, ze kterého jsem se dostával rok. A pak přišlo tohle. Šťastný jsem z toho určitě nebyl, ale beru to jako dar.
Jako dar?
Ano, jako znamení. Tělo mi něco říká a já se ho snažím vnímat. Snažím se s tím pracovat. Beru to teď z jiných stránek. Má se nám třeba narodit prcek. Teď se soustředím na věci, které mě naplňují a snažím se být maximálně pozitivní. Mít čistou hlavu, aby se všechno dobře hojilo.
Každá chyba člověka posune dál. Co si z toho berete?
Nemyslím si, že byla chyba někoho. Mám výborného trenéra na kondici a celkovou letní přípravu. S ním se připravuju delší dobu. Spíš bych to viděl jako náznak a znamení. Tělo mi něco říká. Asi už nebralo dávky, které jsem po něm chtěl. Rok co rok jsem tělo huntoval takovým způsobem, aby podávalo ty nejlepší výkony a moc jsem nepřemýšlel nad věcmi jako odpočinek nebo relaxační cvičení jako jóga, meditace a podobně. Pořád jsem makal, makal, makal a tělo se ozvalo a řeklo, že toho je asi dost.
Říkáte si, že zdraví je na prvním místě? Že sport už není úplně prvořadý?Tohle mi v hlavě vůbec nechodí. Pro mě je teď prioritní, abych se naučil pracovat jinak se svým tělem a přemýšlel o něm jinak než dřív. Chci sám sebe vnímat trošku víc než předtím. Asi jsem se musel zastavit, trošku vydechnout. Pak do toho půjdu znova. Ale s trošku jinak nastavenou hlavou.
NHL začne nejdříve v lednu. To je pozitivum, ne?
Doba je, jaká je - divná. Celé je to na houby, to vám řekne asi každý sportovec. Snažím se čas využít nejlíp, jak umím. Když navážu na předchozí otázku, tak to určitě neberu jako konec. Naopak jako nový začátek a něco, co mě posune a posílí. Dostanu se díky tomu jinam, než jsem byl. Nejsem ponořený v depresích a neubíjím se.
Nemyslel jsem to jako konec kariéry, ale spíš jako přehodnocení priorit. Když jste mladý, jedete jen na výkon, ale s věkem začnete vnímat i další důležité aspekty života.
To určitě ano. Do toho musí člověk dospět. V lednu se nám má narodit prcek a beru to jako úplně novou etapu života. Budu se učit přepínat hlavu z hokeje na rodinné záležitosti a na syna. Budu se učit být táta a hrozně moc se na to těším. Určitě to bude něco jiného než předtím. Rodina teď bude určitě na prvním místě.
Přichází podpora z Washingtonu? Jaké byly reakce?
V podstatě jsem mluvil jen s člověkem, který má na starosti zdravotní stránku hráčů. Mluvil jsem samozřejmě i s klukama z týmu, kteří byli překvapení, co se stalo. Podpora tam je cítit, ale zároveň vím, že v klubu asi úplně nadšení nebyli. Teď přišly nějaké změny v týmu, tvoří se kádr na novou sezonu. Určitě jsem jim tím zraněním narušil plány. Uvidíme, co se stane. Teď jsme všichni v očekávání, co bude.
„Ve Washingtonu mám sice pozici, ale beru to tak, že se všechno může ze dne na den změnit a skončím na opačné straně Ameriky.“
Pozitivní je, že jste si už ve Washingtonu vybudoval nějakou pozici.
Jo, jasný, ale je to byznys. Beru to tak, že se ze dne na den může všechno změnit a člověk může skončit na úplně opačné straně Ameriky. Tak to je, za to jsme placení, takový je hokejový svět. S tím nic neuděláme, na to jsou tam vyšší pánové.
Co říkáte, jak Washington zvládl konec sezony a jak vnímáte změny?
Je jasné, že nikdo nebyl spokojený s tím, že jsme vyletěli v prvním kole play off. To není výsledek, který bychom si představovali a který by si Washington zasloužil. Je ale obdivuhodné, že NHL dala play off vůbec dohromady. Žili jsme v bublině, která byla na palici, ale dalo se to nějakým způsobem vydržet.
Dokážete odhadnout, co přinese nový trenér?
Dva roky po sobě jsme vypadli v prvním kole, takže přišla změna, protože Washington má ty nejvyšší cíle. Máme nového trenéra i pár hráčů a myslím, že ještě všechny změny nejsou u konce.
Mrzí vás osobně, že odešel kouč Reirden, který vám věřil?
S ním to mělo vývoj. Když jsem přišel, tak mi z pozice trenéra obránců hrozně moc pomohl. Za to jsem mu vděčný. Ale když se stal hlavním trenérem, tak se náš vztah trošku změnil. Což chápu, protože se jako hlavní trenér nemůže chovat stejně jako asistent.
Vazby ochladly?
Ano, byl tam pak větší odstup. Takže změnu beru vzhledem k výsledkům jako nutnost. Na seznamu Washingtonu byla po vypadnutí z play off na prvním místě.
Jak máte naprogramovanou budoucnost, co vás teď čeká?
Momentálně se snažíme dát dohromady rehabilitační plán, aby bylo všechno správně nastavené. A první týden v listopadu odletíme s přítelkyní do Ameriky, protože bych chtěl, aby se syn narodil tam.
A už zůstanete?
Ano, máme termín v lednu. Pořád se sice neví, co bude se sezonou a kdy začne, ale pro mě to stejně nehraje zásadní roli. Důležité je, aby přítelkyně i syn byli v pohodě. A abych se já dal dohromady.
