„Nikoho jsem neznal, se svojí školní angličtinou jsem skoro vůbec nerozuměl a jen koukal, co druhý gólman z týmu zvládne pochytat. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkal, jestli se nemám raději hned sbalit a letět zpátky do Česka,“ přiznává devatenáctiletý talent, jenž do Spojených států zamířil loni v létě z Dukly Jihlava.
Teď naopak vypadáte naprosto spokojeně, nebo se pletu?
Kdepak, opravdu jsem s osmi měsíci, které jsem v Americe strávil, spokojený. Daly mi strašně moc. Překonal jsem počáteční problémy, naučil se starat sám o sebe a sedla mi i hokejová stránka. Juniorská USHL je super soutěž. Po pár měsících jsem si na všechno zvykl - a když jsem měl jet domů, skoro se mi ani nechtělo. I když na druhou stranu jsem se už domů strašně moc těšil.
Co vám pomohlo počáteční rozpaky rozehnat?
Jednak jsme si povahově sedli s klukama z mužstva, kteří mi pomáhali i s jazykovou bariérou. Když jsme koukali na televizi, ukazovali mi na různé předměty a chtěli, abych je pojmenovával v angličtině. Třeba jak se řekne lampička. (usmívá se) Tím mi pomohli překonat také ostych, protože před více lidmi jsem ze začátku nechtěl mluvit. Bál jsem se, že něco řeknu špatně a že mi ostatní nebudou rozumět.
Základy angličtiny, které jste měl ze školy, vám na jednoduchou domluvu nestačily?
Když jsem odjížděl, myslel jsem si, že něco umím. Jenže v Americe jsem zjistil, že nevím pomalu nic. Tady se přece jen učí anglická angličtina, a Američani mluví úplně jinak. Všechno polykají, neřeší nějaké časy... Takže i po téhle stránce byly první dva měsíce kruté. Teď už s jazykem naštěstí nemám problém. Řeknu všechno, co potřebuju.
Josef KořenářDevatenáctiletý hokejový brankář. Pochází z Vystrkova u Humpolce, vesnici s necelými třemi stovkami obyvatel. S hokejem začínal v Humpolci, přes Pelhřimov se potom dostal do Jihlavy, kde chytal za mladší i starší dorost a juniorku. Na loňském mistrovství světa hráčů do 18 let byl jedničkou české reprezentace, která ve čtvrtfinále podlehla později bronzovým Spojeným státům americkým a obsadila konečné sedmé místo. Před minulou sezonou odešel do zámoří, kde pak hájil v americké juniorské soutěži United States Hockey League (USHL) branku týmu Lincoln Stars. Odchytal 32 zápasů s průměrem 2,22 gólu na utkání a úspěšností zásahů 92,5 %. Je svobodný, má přítelkyni Moniku. |
Jak se žije v Lincolnu Středoevropanovi, zvyklému na padesátitisícovou Jihlavu?
Tak já ani nejsem z Jihlavy, bydlím v malé vesničce u Humpolce, ve Vystrkově. A Lincoln má nějakých 250 tisíc obyvatel, pro mě to tedy bylo vyloženě velkoměsto. (usmívá se) Ale zvykl jsem si rychle. Kluci už všechno znali a já se jich na začátku co nejvíc držel. Naše cesty navíc stejně byly jen ráno na zimák, odpoledne ze zimáku, někam na jídlo a občas do kina.
Bydlel jste v rodině, jak je zvykem v kanadských juniorských soutěžích?
Model je v Americe úplně stejný. Klub vás umístí do rodiny, která se vás ujme a dostává na vás peníze. Bydlíte u ní, zařídí vám, co potřebujete, vaří vám. Snídaně a večeře jsme většinou jedli doma a oběd někde ve městě, protože od deseti hodin do nějakých tří nebo čtyř jsme byli na zimáku.
Jídlo v amerických restauracích je prý výrazně dražší, než jsme zvyklí my...
To máte pravdu, drahé je hrozně. Tím, že jsem si musel obědy kupovat, jsem tam nechal neskutečné peníze. Za oběd zaplatíte v přepočtu tak o sto korun víc než v Česku, navíc dostanete jen malou mističku třeba se zeleninou, kuřecím masem a rýží. To není, jako když si u nás objednáte svíčkovou. Jenže dát si dvojitou porci, to už byste se nedoplatil vůbec.
Návrat domů k rodičům jste si v tomhle směru musel užívat dvojnásob.
To tedy jo. (směje se) Naštěstí se v jídle nemusím omezovat, jím úplně všechno.
Když se bavíte se známými z Česka, vědí, kde jste strávil poslední rok a kde Lincoln nebo stát Nebraska leží?
Lincoln jim bývá maličko povědomý, ale o Nebrasce ví málokdo. Každý zná spíš Kalifornii nebo Floridu, jedno nebo druhé pobřeží. A musím přiznat, že než mě Lincoln draftoval, taky jsem netušil, kde ho hledat. Ono v Nebrasce taky nic moc není. Když vyjedete třeba do Severní Dakoty, už je to jiný svět.
Cestování během sezony jste museli mít náročné, protože kluby z USHL jsou rozeseté na obrovské ploše.
Tím, že je soutěž rozdělená na dvě divize, jsme většinu zápasů hráli s týmy, které byly blíž. Třeba ve dvou městech z Východní konference jsme nebyli vůbec, hráli jen oni u nás. Co se týče vzdáleností, nejblíž jsme to měli do Omahy, autobusem nějakých pětačtyřicet minut. Ale většina měst byla podstatně dál.
Všude jste cestovali po silnicích, žádné přelety?
Kdepak, všechno autobusem. Jenom když jsme jeli dál, kam už cesta trvá čtyři pět hodin, měli jsme autobus, kde se člověk může natáhnout a vyspat. Ke konci sezony jsme takhle jeli do Youngstownu zhruba osmnáct hodin. To bylo vážně náročné.
A zrovna v centrální části Spojených států toho kolem silnic moc vidět není, že?
To ne. Jedete hodinu a pořád jen samá pole.
Co hokej, jaký se v USHL hraje?
Určitě lepší než tady v juniorce. Moc českých kluků do ní sice nechodí, víc jich preferuje Kanadu, kde jsou juniorské soutěže ještě kvalitnější. Ale za sebe musím říct, že jsem v USHL spokojený a že v ní chytám rád.
Český brankář Josef Kořenář právě inkasoval v zápase s Kanadou na MS osmnáctek.
Znamená to, že v Lincolnu budete pokračovat? Ostatně klub už vás má - zatím jako jediného brankáře - na soupisce pro příští sezonu.
Už někdy od prosince nebo ledna po mně chtěli, abych jim slíbil, že zůstanu. Já sice ze začátku říkal, že se uvidí až na konci sezony, ale nakonec jsem kývl. Takže už jsme domluvení. Pokud se tedy nezmění něco zásadního, měl bych být v Lincolnu ještě rok.
Dukla nechtěla, abyste se vrátil, zvlášť když postoupila do extraligy a potřebovala posílit?
Z Jihlavy mi poprvé volali ještě dřív, než hráli baráž. A asi ještě před dvěma měsíci se řešilo, jestli bych přece jen nechtěl jít zpátky. Ne že by mě přemlouvali, ale ptali se několikrát. Jenže když mám možnost jít ještě do Ameriky, nechci ji zahodit. Třeba už by se v budoucnu nemusela opakovat.
Navíc se zdá, že Dukla už si pozici gólmana ošetřila dobře...
Kdybych se vrátil, asi bychom tady byli s Kubou Škarkem. Takhle k němu vzali Nora Voldena, kterého dobře zná Petr Jaroš (trenér jihlavských gólmanů - pozn. red.) z jejich reprezentace. A on by sem špatného gólmana nepřivedl. Myslím, že kvalitou bude Volden srovnatelný s klukama, jako byl třeba David Honzík nebo Míra Svoboda.
Když se vrátíme k USHL. Zatímco českých hráčů v poli v ní mnoho nehraje, jak už jste zmínil, gólmani jste byli hned čtyři - kromě vás ještě Aleš Stezka, Adam Brízgala a Jan Růžička.
Kluci z Lincolnu se taky divili, že je nás z České republiky tolik. A že je vidět, že máme dobré gólmany. To ostatně říkal i trenér, který se nám v klubu věnoval. Že máme svůj český styl a že to v nás je.
Jenže v české extralize měli letos navrch spíš Slováci - v semifinále chytali jako jedničky ve všech čtyřech týmech.
Zrovna jsem někde četl, že mladí kluci chodí do Ameriky a sem musí tahat gólmany zvenku. Ale podle mě to není pravda. Když někdo chce jít, ať jde, ale pořád zůstává dost dobrých kluků, kteří by mohli chytat. Jenže kluby mají obavu, jestli to v nejvyšší soutěži ustojí, a raději přivedou zkušenější brankáře odjinud. Přitom kdyby si extraligové kluby braly gólmany z první ligy, ti by to zvládli taky.
Narazili jsme i na věčnou polemiku, jestli odejít ještě v juniorském věku do zámoří, či zůstat a vyhrát se nebo vychytat tady. Co je podle vašeho názoru lepší cesta?
Rozhodně je dobré, když se člověk začne starat sám o sebe a vyzkouší si i něco jiného. Proto bych každému, kdo si chce zahrát pořádný hokej, doporučil, aby do Ameriky nebo Kanady šel. Moje představy to splnilo do puntíku. Bylo to přesně takové, jak jsem o tom snil. Hokej v Česku a zámoří, to je něco nesrovnatelného. Stejný je snad jen puk, se kterým hrajete, jinak nic.
MS do 18 let: Slovenští mladíci překonali českou obranu. Vlevo český gólman Josef Kořenář, vpravo jeho spoluhráč Petr Kodýtek.
Musel jste v chytání něco zásadně změnit, nebo jste vystačil s návyky z dřívějška?
Styl jsem změnil úplně. Tady nás pan Jaroš učil držet ruce u sebe, abychom nedostávali ‚teploměry‘, jenže v Americe mi to najednou pořád cinkalo nahoře, samé víko. Tak si říkám: To se nedá! Náš trenér gólmanů mě proto zase učil mít ruce od sebe. A bylo po cinkání. (usmívá se)
Jiný brankářský problém vás v premiérové zámořské sezoně nepotkal?
Hned na začátku se mi zatoulala polovina výzbroje. Dlouho jsem čekal, než mi přišly betony. Mezitím jsem si je musel půjčovat, což mě trošku rozhodilo. To byl ten nešťastný začátek... Byl jsem vystresovaný i tím, že jsem viděl, jak je druhý gólman dobrý. Ale pak jsem si řekl, že je lepší být dvojka v Americe než jednička v juniorce v Jihlavě. A nakonec šlo všechno dobrým směrem a my se po většinu sezony o zápasy dělili. Jen kolem Vánoc jsem měl zraněný kotník a musel vynechat asi měsíc a půl.
Byli se za vámi v té době podívat vaši blízcí, aby vás podpořili?
Ne, nebyli. Ale já právě o Vánocích váhal, jestli neletět na otočku domů, protože bylo pět šest dní volna. Jenže s nataženými vazy se mi nechtělo pajdat po letištích. Tak jsem těch osm měsíců nějak vydržel sám.
Kvůli poraněnému kotníku jste přišel taky o šanci jet na mistrovství světa hráčů do dvaceti let. Ale jelikož vám dvacet bude až příští rok v lednu, máte ještě jednu možnost.
Vlastně až teď je to můj ročník. Uvidíme, jak se mi bude v sezoně dařit a jestli mi trenéři dají šanci. Potkat bych se v týmu mohl i s Kubou Škarkem, který už byl na minulém mistrovství. Nově dvacítku vede Filip Pešán z Liberce, na konci června jsme měli první soustředění a bylo výborné. Hlavně v Salcburku, kam jsme se přesunuli z Rokycan, se mi líbilo hrozně moc.
Když se podíváme i dál do budoucnosti, kde byste se nejraději viděl?
Snem asi každého hokejisty je hrát v NHL. Sice nejsem draftovaný, ale San Jose mě teď pozvalo na kemp nováčků (začal v pondělí - pozn. red.). Uvidíme, nechci předbíhat... Když časem dostanu šanci chytat v Americe jako profesionál, budu samozřejmě rád. A když ne, nic nenadělám, vrátím se a klidně budu chytat tady. Něco se určitě najde.
