Sledoval jste zbytek mistrovství v televizi?
Až na semifinále, které jsem viděl jen okrajově, jsem viděl každý zápas. Ne jako fanoušek, že bych skandoval nebo mlátil do bubnu, ale klukům jsem přál. Věřil jsem jim. Radost z jejich bronzu mám taky.
Prožíval jste zápasy víc než jindy, protože jste dlouho byl součástí mužstva?
Možná jo. Kluky jsem znal, trénoval jsem s nimi na ledě, byl jsem s nimi v kabině i na mistrovství. Věděl jsem o chemii uvnitř týmu.
Sluší mu bronzová tečka?
Určitě ano. Věřil jsem, že kluci medaili dovezou. Proti Americe šli po trochu komplikovanější cestě, ale zvládli ji. Výsledek 8:4 vypadá vcelku šíleně. (úsměv)
Se zbytkem silných zemí však český výběr prohrával. Jaký to byl z jeho pohledu turnaj?
Těžko hodnotit, ten turnaj je dlouhý a každý zápas je jiný. Něco vyjde, něco ne. Důležité bylo, že se kluci nesesypali z toho, že nepostoupili do finále, ani ze stavu 1:3 s Amerikou. Krásně to otočili. Já sám jsem odjížděl po třetím zápase ve skupině a už tehdy jsem si říkal, jak dlouhé to celé je. Kluci byli ve Finsku o další více než týden déle. Psychicky je to hodně náročné.
Poznal jste pod koučem Karim Jalonenem úplně jiný hokej než dřív?
Neřekl bych, že byl úplně jiný. Každý trenér má něco svého, také pan Jalonen věřil své práci. Když jí pak uvěří celý tým, systému hry a všemu kolem, je to dobře.
Bazíroval Jalonen na svém systému?
Pracovalo se na něm na každém tréninku, zároveň se nelpělo jen na systému. Každý měl jasně daná pravidla a k tomu trenér chtěl, abychom hráli instinktivně. Máš puk? Hraj hokej. Neměl jsem nalajnované, co mám dělat, když mám puk. Systém to byl dost propracovaný, šlo v něm o detaily, a zároveň kouč chtěl po hráčích, aby ukázali sami sebe. Říkali to i kluci po jednom ze zápasů, v němž byli zbytečně zatažení, že se báli napadat. To nebyla taktika, že se bude jen bránit.
Co obnášela vaše role na mistrovství?
Věděl jsem, do čeho jdu. Po Švédských hokejových hrách jsem dostal na výběr, jestli do Finska chci odletět. Věděl jsem, že pokud se někdo zraní nebo nepřiletí posily z NHL, budu hrát. Řekli jsme si, že si na to dáme týden, pak vedení týmu bude vědět, a když jim někdo přiletí, tak já končím. Normálně jsem trénoval, byl jsem součást mužstva, ale nebyl jsem na soupisce.
Jaké to bylo?
Divné, těžké. (směje se)
Není to spíš pro mladší hráče?
Mohl jsem říct, že na to kašlu. Rozhodl jsem se, že to půjdu zkusit, co kdyby náhodou. Ne že se někdo zraní, to ne, ale že se to nějak rozhodne, že mě na soupisku dopíšou. Byl jsem připravený a smířený, že to nemusí dopadnout. Hodně to bylo také o tom, že jsme byli super parta.
Náhradník hrdinou. Mám to v hlavě v pořádku, ulevil si Langhamer. A krotil se |
A vás hnala vidina prvního startu na světovém šampionátu.
Přesně tak. A hlavně: když jsem byl v přípravě nějakých sedm týdnů, řekl jsem si, že další týden zvládnu.
Když pak fanoušci u televizí jásali, že přiletí hvězdný Pastrňák, vy jste si balil kufry. Zklamaný?
Opravdu jsem se vším počítal. Věděl jsem, že ho chtějí, i Kämpfa. A kdo je lepší, já, nebo Pastrňák? (směje se) Před lety jsem se s ním potkal v Paříži, hrával jsem také s Červenkou, Krejčího bylo super sledovat i na tréninku. Jak si ze všeho dělá srandu... jsem rád i za tu krátkou dobu, co jsem tam mohl být.
Pobavila vás jako diváka přesilovka v podání těchto hráčů?
Super, že? Oni mají něco nacvičené a dané, ale jsou to takoví hráči, že hned na ledě dokážou improvizovat. To je na tom to nejlepší. Když se pět hráčů navzájem pochopí a začnou improvizovat, je to pecka.
Překvapil vás někdo z týmu?
Nejvíc Jirka Černoch. Ne na mistrovství, už dřív, od prvních zápasů. Dělal strašný pokrok a hlavně přesně to, co trenér chtěl: oslabení, buly, všechno. Hrál famózně. Byl jsem přesvědčený, že místo v týmu udělá.
Zažil jste jiného Libora Zábranského než na střídačce Komety?
Moc ne, ale trochu jiný byl. I díky tomu, že měl jinou roli než v Brně. Třeba chodil na led pokaždé, když byl trénink, což v Kometě nebývalo zvykem. (úsměv)
Sedl vám velký počet bývalých nebo současných hráčů Komety v sestavě?
My jsme měli hlavně domáckou pohodovou atmosféru jako tým. Myslím si, že kluci byli vybíráni nejen proto, jací jsou hráči, ale také aby k sobě sedli, což se potvrdilo.
Na několik dní ale atmosféru výrazně narušil odjezd Dominika Simona z osobních důvodů, mluvilo se o jeho konfliktu s Filipem Hronkem. Poznamenalo vás to?
Myslím si, že ani ne. Měli jsme na to mítink, kde jsme si řekli, že jsme ve Finsku kvůli hokeji. Každý na to pak zapomněl.
 |
Při blamáži proti Rakousku to tak nevypadalo.
To byla shoda okolností. Tam je každý zápas opravdu jiný.
Uvažoval jste o tom, jestli se vydáte na návrat mužstva do Prahy nebo že byste si dělal zálusk na medaili?
Ne, proč? Na soupisce jsem nebyl, týmu jsem nijak nepomohl.
Jeho součástí jste byl.
Možná bych si připsal čárku, že jsem vždycky ráno rozchytával gólmany. Když bylo dobrovolné rozbruslení, většina hráčů nešla na led. Byli jsme tam já, Kody (Petr Kodýtek) a gólman. Takže je naše zásluha, že jsme gólmany připravili! (směje se) To si dělám legraci. Říct si o medaili mě nenapadlo.
V realizačním týmu byli z Komety Libor Zábranský a Jiří Horáček, na ledě vaši budoucí spoluhráči Tomáš Kundrátek a Jakub Flek. Napadá vás, co přenést z mistrovství světa do klubu?
Těžko říct. Já určitě nejsem ten, kdo bude trenérům říkat, jak se má hrát. Spíš jsem zvědavý, jestli si oni něco přivezou, jestli něco z toho předají kouči Martinu Pešoutovi. I pro mě bude překvapení, jestli z této zkušenosti budeme těžit.
