Na jaře 1977 se po sedmi letech trucování vrátili Kanaďané na světový šampionát. Ve Vídni se stali nejoslavovanějším i nejvíc odsuzovaným týmem. "Každý z nich chodil do školy snad jen do deseti, pak začal hrát profesionální hokej. Když jdou ze šatny, odkládají do skleničky nejen umělý chrup, ale snad i rozum..." citoval týdeník Stadión kapitána Františka Pospíšila.
"To nebyl hokej, ale jatka," vzpomíná se vzrušením v hlase ještě po letech Pospíšilův spoluhráč z obrany Oldřich Machač. "Nastupoval za ně jeden, McKechnie se jmenoval. Co ten byl za dobytka! Připomínal dřevorubce, kterému někdo omylem koupil brusle."
Kanada nastoupila v soutěži řízené IIHF poprvé od roku 1970, kdy se měl šampionát konat poprvé právě v Kanadě. IIHF nejprve souhlasila s povolením účasti omezeného počtu profesionálů, pak názor změnila. Kanada se stáhla z mezinárodních soutěží. Následujících 8 let patřilo k nejtemnějším v dějinách IIHF. Jako by na fotbalový šampionát nejezdila Brazílie.
Už v roce 1972 se však pořádala osmidílná Série století mezi Kanadou a SSSR, jež předznamenala průlom v hokejové diplomacii. V létě 1976 proběhl první ročník Canada Cupu, na němž hrály elitní týmy v nejsilnějším složení.
Kanadský soubor, který nastoupil ve Vídni 1977, ale připomínal výkvět pravlasti hokeje jen vzdáleně.
Válka na ledě. Teror. Vrazi a gangsteři – i tak se mluvilo a psalo o vystoupení Kanaďanů. Pokřik "Go, Canada, go!" se změnil na "Go, Canada, home!". Parta kolem Phila Esposita jako by zamrzla ve starých časech a do Evropy si vyjela jen povyrazit.
Mnohé předznamenaly dva přípravné zápasy v Praze. Cestou do Vídně zpustošili Kanaďané autobus k nepoznání. Také na ledě předvedli v té době ještě málo vídané nasazení a důraz. Ale mnohem víc na sebe upozorňovali jevy, které s hokejem měly pramálo společného. Píchání holí, krosčeky, fauly po odpískání. Rozhodčí jim ještě dost promíjeli.
"Jakmile Kanaďany nedrží na uzdě, začnou si dělat, co chtějí. Třeba před pěti lety ve Vídni mlátil Smyth našeho Fischera přes kotníky jako blázen," míní Machač. "Tenkrát rozhodčí jen přihlíželi, jak to řežou, a bylo po hokeji. Jenom proto jsme ve druhém zápase vysoko prohráli. Třeba Jirka Holík rovnou prohlásil, že nebude hrát naplno, protože se na takových jatkách nehodlá podílet."
Závěrečnou porážku 2:8 utrpěl československý výběr 8. května. Dobový tisk označil jeho výkon jako bezkrevný. Hráči jako by se Kanaďanů zalekli. I stříbrné medaile, které už měli jisté, ztrácely lesk.
Mistrovství světa však právě vrcholilo. A nebyla to jediná senzace té neděle ve vídeňské Stadthalle. Machač a spol. se už smiřovali s tím, že ztratili nárok na obhajobu titulu z Katovic. Pak Švédové porazili 3:1 favorizované Sověty. Ti jako jediní v turnaji rozstříleli a ujezdili kanadské profíky – vyprovodili je s výsledky 11:1 a 8:1.
Jenže na závěr turnaje proti nim švédský gólman Göran Högosta zachytal v životní formě. Sověti na divokém turnaji nakonec na zlato nedosáhli. Švédsko, jež stále hrálo o stříbro, dosadilo nečekaným vítězstvím na hokejový trůn mužstvo Československa.
