"A taky občas někdo řekne, ať ji přinesu," dodává kouč, který pracuje u litvínovské mládeže a úspěchy přitahuje jako magnet.
Už jste měl zlato na stadionu?
Ano, mladší dorostenci ji chtěli vidět. I když mě někdo zve na grilování, řekne, ať přinesu medaili. Ale žádnou síň slávy doma nemám, moc si na to nepotrpím. Manželka všechny medaile časem uklidí do šuplíku v ložnici.
Ondřej WeissmannNarozen: 28. 10. 1959 v Duchcově |
Medailí už máte dost. Jak si ceníte letošního zlata?
Můžu říct, že docela dost. Takovou atmosféru, nadšení, partu a mužstvo už těžko na střídačce zažiju. Mám už titul z Vídně 2005, taky s Růžou (Růžičkou), ale tohle bylo speciální. Jen bronz z olympiády v Turíně v mé sbírce chybí, protože medaili dostali jen hráči. Nám trenérům dali alespoň pamětní.
Jak jste se zapojil do oslav?
Sledoval jsem je spíš z povzdálí, držel se stranou. Mně to vždycky dojde až později. Ale kluci se bavili, užili si to. A zaslouženě.
Co tým dovedlo ke zlatu?
Ještě nikdy jsem neviděl, že by se mužstvo dalo tak dohromady, tak bojovalo. Opravdu se rvali jako lvi. Vůbec se neklepali ze jmen, jako Ovečkin a spol. Svým způsobem jsme měli už před finále splněno, mohli jsme jen překvapit. Nebyl důvod mít z nich strach. A pak jsme hvězdný tým Ruska porazili, tohle se stane málokdy.
Proč Češi dokážou nejvíc zabrat, až když jim teče do bot?
Je pravda, že nám do bot teklo. Důležité bylo, že jsme nepropadli panice a mužstvo se dokázalo vybičovat v pravou chvíli. Uvědomili jsme si, jaké chyby se udělaly s Norskem, se Švýcarskem. Přibrzdili jsme hráče do útoku a soustředili na obranu.
Když jsme favorité, docela často prohráváme. Proč?
Neřekl bych, že jde o podcenění. Stalo se to i jiným týmům na mistrovství. Když si vezmete Nory, Švýcary, Dány, co předváděli za hokej, vždy uspěli proti favoritům. Vítězila u nich obrana středního pásma, z toho pramenily brejky. Soupeř, který je papírově silnější, se tlačí do útoku, nepromění šance. A z jednoho kontru dostane gól. To je pak hodně nepříjemné. Stávalo se to nám, ale nakonec i Rusům ve finále proti nám.
Když se dostanou do finále velkého turnaje fotbalisté, obvykle poslední krok neudělají. Zato hokejisté v posledních letech finále téměř vždy vyhrají. Čím to?
Nevím. Máme asi větší štěstí.
Jak nečekaný triumf prožíval kouč Vladimír Růžička?
Užil si to. Dobrou sezonu předtím určitě neměl, zato závěr byl výborný. Byla to satisfakce, co se kolem něj po olympiádě dělo.
Vy jste pracoval jako asistent i u Aloise Hadamczika. Jak rozdílní jsou to trenéři?
Jsou to úplně jiní lidé. Nedá se to ani srovnat. Nejde to.
Hodně se na jaře probíraly jejich spory a v play-off extraligy zakopaná válečná sekyra.
My to nějak neřešili, soustředili jsme se na mužstvo a mistrovství světa. Řešit, co se děje kolem, to bychom se z toho zbláznili.
Proč jste nevzali na šampionát brankáře Dominika Haška? Aspoň jako dvojku.
Nebylo to v úvaze. Dominik odvedl nějakou práci, určitě výbornou, ale my měli o brankářích rozhodnuto dříve. Ondra Pavelec slíbil účast už na olympiádě, Voky (Vokoun) taky velmi brzy. I Štěpánek byl jasný, pak už jsme nic neřešili. Nebyl důvod. Jasně, byly tlaky na to, aby jel. Občas to někdo napsal. To se mi moc nelíbilo.
Nevyčetl vám po šampionátu Hašek, že jste ho připravili o zlatý hattrick? Myslím, že ne. Je natolik rozumný, že to bral, jak to je.
Jak jste vy jako trenéři vnímali Jágrův proslov po výbuchu s Nory o vlastenectví, které u hráčů z NHL pomalu mizí?
Já jsem ho celkem chápal, řekl to dobře. Nechtěl ty hráče napadat, vyjádřil se, že by pořád měla být reprezentace vrcholem a měli chtít za ni hrát. V kabině jsme to neřešili, takže nemůžu říct, jestli to hráče vyburcovalo. Ostatně dobrá parta se vždy tvoří bez trenérů, ti tomu můžou jen napomoct. A v Německu fungovala výborně.
Růžičku střídá u reprezentace Hadamczik. Je to dobrá volba?
Nevím, to teď nejde říct. Po dvou letech, po nějakých akcích to můžeme hodnotit, ne předem. Osobně si myslím, že jsou v Česku i další trenéři, kteří by mohli vést reprezentaci. Nesouhlasím s názory, že tady máme jen jednoho trenéra a pak nic, jak před volbou vyplynulo v novinách.
Trenéři Vladimír Růžička, Josef Jandač a Ondřej Weissmann na tréninku.
Chtěl byste jednou sám vést národní tým jako hlavní kouč?
Já tuhle ambici neměl. Už jsem u týmu nějaký čas byl jako asistent a nevím, jestli by to bylo dobré. Já si myslím, že měl přijít úplně nový trenér, aby byla trochu změna.
Vy jste i jako hráč reprezentoval, ale jen čtyřikrát. Nečekal jste ve své kariéře víc?
Asi jako každý. V naší době byla vrcholem právě reprezentace, až tolik do zahraničí se nechodilo. Tím pádem byl národní tým špičkový a hráči tam působili i deset let, sestava se neměnila tolik jako dnes. Dostat se mezi ně bylo hodně obtížné. A já asi neměl takovou výkonnost, aby se mi to povedlo.
Přesto máte dva tituly s Duklou Jihlava.
Toho si cením v mé hráčské éře nejvíc. Prožil jsem v Jihlavě dva dobré roky, měli jsme výborné mužstvo - Vlach, Netík, Liba, bratři Mickové, Chalupa, Svoboda, Uvíra, Benák a další. Jsem rád, že jsem si s nimi mohl zahrát.
Zato Litvínovu se titul vyhýbá. I vy jste byl blízko.
Mám stříbro, ale to se ještě nehrálo play-off. Byl jsem hodně mladý, je to dávno. Dokonce si pamatuju zápas, kdy Jirka Bubla dával vleže gól do prázdné branky Spartě, když jsme s ní hráli o 2. místo.
Začínal jste v útoku, pak ale přešel do obrany. Proč?
Už za Jihlavu jsem pár zápasů v obraně odehrál, když chyběli kvůli zranění beci. Já v kariéře vystřídal všechny posty, byl jsem univerzál. Chyběl mi jedině brankář.
Nechtěl jste si to zkusit?
Já dokonce chytal, když jsme v Jihlavě v sobotu chodili na zimák. Nasoukal jsem se do gólmanské výstroje, Klíma a Rosol na mě stříleli. Zkusili jsme to i do zápasu. Hráli jsme poslední kolo v Pardubicích, titul byl už hotový. S Jaromírem Šindelem jsme se převlékli naopak, já měl jít do branky, on do útoku. Bohužel trenér Standa Neveselý to na poslední chvíli zatrhnul. Jinak jsem mohl mít jeden start i v brance.
Zůstanete u juniorů Litvínova?
Ano, mám podepsanou smlouvu.
Ani jako mistr světa neodejdete? Určitě se objevily jiné nabídky.
Něco ano, ale jen okrajově. Nic významného. A já to ani neřešil. Slíbil jsem práci u mládeže.
Vy byste nechtěl trénovat jako hlavní v extralize?
Nejsem až tak ambiciózní, abych se někam tlačil. Práce u mládeže mě vzala,mám ji v Litvínově na starost celou a je kolem toho dost lítání. Snažíme se ji pozvednout, ale je to hodně těžké.
Litvínov v extralize povede Robert Reichel. Co tomu říkáte?
Je skvělé, že se tihle hráči vrací na střídačku. Vést v extralize mužstvo, v jehož kabině ještě před chvílí seděl jako hráč, ale není jednoduché. Uvidíme, jak se s tím popasuje. Já věřím, že dobře.
Nechtěl jste být u áčka vy?
Ani ne. Jak sleduju, byly by to nervy. U mládeže jsou taky, ale tlak není takový jako u chlapů.
Reichel se třeba dostane až k reprezentaci. Dělal byste tam i jemu asistenta?
(Smích) Jéje, to nevím.
Dlouho jste trénoval Slavii s Růžičkou. Proč jste nezůstal?
Sedm let je docela dlouhá doba. Když se založilo béčko v Havlíčkově Brodě, prezident klubu chtěl, abych to měl na starosti a jezdil tam. Jenže to už bylo časově náročné. Já dojížděl domů, v Litvínově se staral o barák. Domluvili jsme se, že to ukončíme po vzájemné dohodě. V klidu. Vzpomínám na Slavii rád, mám jeden titul a stříbro z finále proti Zlínu.
Nejde se odpoutat od Litvínova?
Taky jsem přemýšlel, že bychom změnili bydliště, ale ono je těžké po padesátce trhat všechny vazby a pouta. Nevyšlo to. Už to v Litvínově doklepeme.
Když si někdo čte seznam vašich úspěchů, napadne ho: nejste nedoceněný trenér?
Vůbec. Budu to říkat pořád: nemám problém, jestli jsem asistent, nebo hlavní kouč. Tomu to logicky víc padá na hlavu, asistent je svým způsobem pohodlnější. Ale pokud dvojice či trojice dobře spolupracuje, není důležité rozdělení rolí.
Ale třeba byste si přišel na víc peněz, topil se v milionech.
Jo, to by bylo dobré. Ale na to člověk nemůže myslet.
