A ani nemusel být tím hlavním hrdinou. Vítěznou branku nedal on, ale Ilja Kovalčuk.
"Myslím, že dneska bude v Rusku celý národ opilý," říkal Ovečkin a oči mu přitom těkaly.
Nedokázal se soustředit. Předtím zběsile kroužil po ledě, líbal pohár a křepčil v klubku spoluhráčů. Když přišel mezi dav novinářů, hlasitě se rozesmál. A pak povídal. Pro televize, rádia, ruské noviny a nakonec pro ostatní v angličtině.
"Nejspíš se opijeme i my," dodal a celý dav se rozesmál. "Budeme si teď pořádně užívat. Jsem hrdý na svou zem i na tenhle tým. Odvedli jsme perfektní práci."
Budou teď Rusové vyhrávat zlato častěji? Zlomili patnáctileté prokletí? "Právě jsme vyhráli mistrovství a jsme nejlepší na světě. Toho si nesmírně vážíme, zvlášť když se turnaj hrál v Kanadě, kde lidi hokej milujou," říkal poblázněný Ovečkin a přešlapoval z místa na místo.
Udělat s ním v těch chvílích pořádný rozhovor je zkrátka nemožné. Zvlášť když ho po zádech poplácá kolemjdoucí Ryan Getzlaf a gratuluje mu. "Děkuju, moc děkuju," otáčí se k protivníkovi.
"Rudá mašina se rozjela a teď už neprohrajeme," vyhrkl, když se obrátil zpátky. "Nenacházím ta správná slova, prožívám obrovské emoce."
V tom okamžiku mu zazvonil mobilní telefon, který celou dobu držel v ruce. Ovečkin příchozí hovor neváhá přijmout, ačkoli před ním stálo nejmíň dvacet novinářů.
"Ahoj," vykřikl a začal se smát. Po vteřině váhání se otáčí nadobro. Odchází...
