Před šampionátem jste byla pesimistická, říkala jste: Když je v týmu Tomáš, zase nevyhrají.
No jo, Tomášek zatím reprezentaci nosil spíš smůlu. Ale zase mi něco říkalo: Hraje se ve Vídni, to je zlaté město, vyjde to. Navíc když jede i Fandík...
Ve Vídni vyhrál v roce 1977 váš zeť František, před 9 lety starší vnuk František a v neděli druhý vnuk Tomáš. Jak to oslavíte?
Dnes se sejdeme celá rodina, kluci přijdou na oběd. To zase budou chtít svíčkovou nebo roštěnku s bramborovým knedlíkem, udělám to slavnostně.
Co k tomu napečete?
Ještě nevím. Kluci mi často vynadají, že je moc vykrmuju, že budou tlustí. Tomáš si aspoň zobne štrúdlu, ale Fanda bývá protivný tím, jak přísně drží životosprávu.
Stačili už vám mistři světa zavolat?
Tomášek se hned ráno po finále ozval. Byl utahaný, ale šťastný. Ptám se ho: Jak to, že ještě nespíš? Babi, brácha chrápe, ale já už nemůžu, nechce se mi, povídal do telefonu. Je to nervák, po tátovi.
Třeba to zdědil po vás. Vy prý býváte u televize hrozně nervózní.
Ježíškote, a jak. I když se o nic nehraje, lomcuje to se mnou, dávám si studené obklady, abych se zklidnila.
To jste si musela po finále oddechnout.
Já byla doma sama, všichni mladí odjeli do Vídně. Když jsme vyhráli, zajásala jsem, až se náš starý vlčák Don lekl. Pak přišla babička Kaberlová a klábosily jsme do čtvrt na dvě.
Aspoň vínko jste si otevřely?
Jéje, to né. Obě máme vysoký tlak, bereme prášky, nesmíme to škádlit. Vždyť i pan doktor mi nerváky v televizi zakazuje.
Ale to má asi smůlu, že?
To víte, já se prostě na ty vnoučky koukat musím, i když si často zakrývám oči a radši odbíhám do kuchyně, abych to neviděla. Bojím se o ně. Jak ti Kanadýři na konci mlátili našeho Fischera, no Kristovy rány, hlavně že tam nebyli moji kluci, to bych musela utéct.
Modlíte se za vnuky?
Před zápasem vždycky zapálím svíčku a povídám si s nebožtíkem manželem. Prosím ho: Drž nad nimi ochrannou ruku, ať se mi nezraní. Při finále mi svíčka nevyhořela, což bylo dobré znamení.
Nechtěla byste být radši ve Vídni?
Jak ráda, ale to bych nevydržela. Stačí mi nervy při televizi. Když Tomáš na konci zahodil helmu, jak to z něj všechno spadlo, já byla šťastná. A jak ho Fandík zlil v šatně tím šampaňským... Bóže, to bylo krásné. V červenci mi bude 75 a teprve teď už mi ke štěstí nic nechybí. Zlato už mají oba.
