A na tuzemských zimácích nikdy dlouho nevydrželi. Výjimkou je pouze brankářský showman Sasu Hovi a spíš jen znalci si vybaví z poslední doby třeba útočníka Tuominena nebo gólmana Aittokallia, jenž rozšířil list neúspěšných gólmanských jedniček ve Spartě.
I proto jsou teď Korkiakoski s Kristianem Kangasem, který přišel do Litoměřic nedávno, jedinými Finy v českém profesionálním hokeji. „Vše předčilo moje očekávání,“ líčí sedmadvacetiletý Korkiakoski. Z jeho chraplavého hlasu cítíte vděk.
Ačkoli si nikdy nezahrál ve Finsku nejvyšší soutěž, na severu Čech ryšavý chlapík už druhým rokem funguje jako součást svazového projektu, který v Litoměřicích shlukuje nadějné, ale nevytěžované junáky.
„Chtěli jsme k nim někoho, kdo by byl vzorem lidsky i hokejově,“ říká litoměřický šéf Daniel Sadil. „Kluci spolu bydlí, komunikují anglicky, tráví spolu čas a vidí, že Markus je vítězná povaha,“ hledá pozitiva. Do Litoměřic jej doporučil gólman a syn svazového šéfa Tomáš Král, který Korkiakoskiho poznal před lety při putování po severských štacích.
Minulou sezonu byl Fin s 57 (24+33) body čtvrtý v produktivitě celé soutěže, místo v elitním útoku nebo přesilovce si drží i letos.
„Já bych si však přál, aby zejména v Litoměřicích hráli více mladí,“ podotkl trenér juniorské reprezentace Václav Varaďa. Podobné názory, že by v nesestupové soutěži neměli klíčové role zastávat cizinci nebo rutinéři, zaznívají pravidelně. Sadil argumentuje, že zkušení borci vytvářejí konkurenční prostředí. Prověřené jádro chtějí oblepit talentem.
„Nechtěli jsme také, aby to dopadlo jako dvacítka ve slovenské extralize,“ připomíná šéf Litoměřic. Slovenští zelenáči v soutěži schytávali výprasky a svaz experiment po minulém ročníku zastavil.
Litoměřice i díky Korkiakoskimu drží v reprezentační pauze druhý flek a funkcionáři věří, že ještě platnější je při výchově mladíků. „Ve Finsku trenéři vyžadují, aby hráči mezi sebou mluvili, řídili se a korigovali,“ líčí.
Když někdo třeba při cvičení zkazí potřetí lehkou přihrávku, nenápadný forvard má ve zvyku se ozvat: Kámo, víc se soustřeď! Dej to přesněji! A tvrději! „Často to používám v žertu, ale je dobré, že tohle hráči slyší,“ věří litoměřický cizinec. „V Česku, ale i ve Francii jsem si u kluků zprvu všímal pohledů: Proč nám to říkáš zrovna ty? Od toho je tady trenér.“
Markus Korkiakoski
Před loňskou epizodou ve Štrasburku celou seniorskou kariéru strávil v druhé nejvyšší finské soutěži zvané Mestis, kde se to jen hemží teenagery. Současný věkový průměr ligy činí něco přes 22 let, naopak průměry předních prvoligových klubů z Poruby, Vsetína nebo Slavie se přehoupnou přes 25, v Českých Budějovicích dokonce přes 27 let.
I díky houfu mladíků je Mestis živelnější a agresivnější, na lov puku za soupeřovou bránou se vydají klidně tři hráči. „Tady vyrazí jeden, maximálně dva,“ srovnává Korkiakoski.
Další podstatný rozdíl poznal vlétě. Zatímco v českých profisoutěžích hokejistům chodí zpravidla výplata na účet po celý rok, většina hráčů z Mestis si musí mezi sezonami přivydělávat. I proto předchozí tři léta vstával Korkiakoski v 6.30. V sedm ráno se hlásil v městečku Kajaani ve firmě, která se zabývá kovovýrobou.
Nafasoval pískovačku - speciální mašinu chrlící zrníčka písku - a čistil. Obrušoval, zbavoval automobily, hornické náčiní nebo těžké stroje nečistot a rzi. „Fakt makačka,“ zavzpomíná. „V 15.30 mi práce končila. Ve čtyři jsem přišel na trénink. V 18.30 doma. V osm hodin jsem si dal sprchu a šel spát.“
V létě na brigádu nemusel, v Litoměřicích z něj udělali profíka a inspiraci, z níž mají mladí čerpat.
