„Je jasné, že když jdeš do neznáma, tak se bojíš. Měl jsem strach. Hodně mi ale pomáhá Robert Svoboda a je to lepší a lepší,“ zmiňuje svého zkušenějšího trenérského kolegu, s kterým vytvořili rovnocennou dvojici.
Působíte jako živel, naopak Robert Svoboda spíše jako diplomat. Sedí to?
Má obrovské zkušenosti s juniorským hokejem a trénováním, má cit. Je to super parťák do trénování. A je pravda, že mě musí krotit.
V čem?
Z fleku bych změnil založení útoků, napadání. Řekne mi: Ne, to musíš nejdříve natrénovat. Nemůžeš to namalovat a myslet si, že to hned půjde. Chtěl bych jít na třetí krok a vynechat první dva, ale to nejde. Je to běh na dlouhou trať. Nedivím se, že trenéři chtějí mít mančafty poskládané v létě, některé věci mají už zautomatizované. Tady není prostor. Hrajeme obden, potřebovali bychom dva tři dny na pořádný trénink. Jenže není čas.
Jak jste si rozdělili kompetence?
Řekneme si den před tréninkem, co budeme dělat. Robert má většinou nachystaný playbook s tréninky. Když mi řekne, abych ho připravil, tak ho nachystám. Bavíme se o sestavě, jak to přeházíme. Když polemizujeme, řekneme si, kdo si o tom co myslí: Pojďme do toho, nebo počkejme do dalšího zápasu.
Kdo nakonec rozhodne?
Zatím jsme neměli žádný spor.
Jak prožíváte zápasy na lavičce? Vypadáte klidně, ale asi je to jenom zdání, že?
Stokrát jsem chtěl vzít flašku a hodit ji po rozhodčím. Ale neudělám to, musí to mít nějakou kulturu. Hráče se snažím povzbuzovat, ale některé věci jim musíš vytknout hned. Přidržení kotouče, špatně vyřešenou situaci – třeba vyhození před bekhend, když mohl přes forhend. To musíš říct hned, protože taková věc je v zápasech desetkrát, aby to příště neopakoval.
S polovinou svěřenců jste hrál, s některými hodně dlouho. Je těžké je kritizovat?
Postupem času mi to už tolik nevadí jako na začátku. Drsný nejsem, ani jim sprostě nadávám. Ale není možné, když má třeba bek na volej střelu na golfák a ani nevypálí, protože se mu puk namotá na čepeli. To mě úplně rozčílí. Jsme profíci. Jasně, může se to stát, ale musí to trefit. Takovou nalitou šanci máš kolikrát jednou za zápas.
Co ještě nedokážete hráčům odpustit?
Když nedodržují taktické pokyny. Na střídačce je necháš vychladnout, ale v kabině jim to řekneme. Takhle, hoši, ne. Pak to vypadá, že některé věci, co dělají, jim říkáme. Přitom je to jejich problém. Pak si dělají na ledě, co chtějí. A to nebudou. Kdo neposlouchá, nemůže hrát. Robert umí být na hráče také tvrdý. Má od nich odstup. Nebere si servítky. Říká jim, jak to je. Za nic se neschovává.
Jste teď častěji na zimním stadionu?
Rozhodně déle. Využívám led s hráči, kteří zrovna nehrají. Ale zase mi ubylo trénování mládeže. Měl jsem i čtrnáct tréninků za týden, to bylo strašně moc.
Chybí vám tréninky s dětmi?
Ano. Zvykl jsem si na současný režim, ale práce s nimi mě bavila.
Když jste přebíral tým dospělých, říkal jste, že je to dočasně a že se pořád vidíte u mládeže. Platí to stále?
Chceme sezonu nějak ukopat, pak si sedneme a uvidí se. Teď jsem řešil jenom zrušení jarních prázdnin, měli jsme zaplacené hory.
Evidentně si užíváte tiskové konference. Občas svými hláškami rozesměje i soupeřova trenéra.
Nevadí mi povídat, to jsem já. S trenéry, co se známe, se pobavím i po zápase. Ostatním popřeju šťastnou cestu zpátky.
Na sklonku hráčské kariéry jste nenáviděl daleké štreky do Čech. Jak je snášíte?
Když jsme jeli do Mladé Boleslavi, tak jsem chtěl vystoupit na půlce cesty. Měli jsme malý autobus, nebylo si jak sednout, natož lehnout. Potah tě škrábal na zádech i přes tričko.
Budete žádat o lepší autobus?
Máme dobrý, ale před Boleslaví se nám porouchal a dojel náhradní. Jinak to zatím nebyl problém. Mám do tabletu stáhlé filmy a pořád do něho čučím.
Nepřemýšlel jste, že byste jezdil na venkovní zápasy autem jako někteří jiní trenéři?
Ježíši, dej pokoj. Vůbec. Jet autem je dobrodružství, o které nestojím.
Bratr Roman, olympijský vítěz z Nagana, vám ze zámoří pořád píše?
Každý den si píšeme. Když vyhrajeme, gratuluje. Když prohrajeme, ptá se, jak to vypadalo. V létě se chystáme za ním na svatbu.
Radí vám?
Jeho postřehy jsou: Vyhoď ho, vyhoď ho, vyhoď ho! Říkám mu, brácho, už jsi nám vyhodil celý mančaft, některé borce i vícekrát. Už nemám s kým hrát. (úsměv) Bere to tak, že v Americe jsou farmy a v NHL máš obrovskou konkurenci. Ano, taky bych to tady řešil kolikrát vyhazovem, protože extraliga není školka, ani juniorka. V extralize bys měl nějaké věci zvládnout. A když vidíš, že to někteří nedávají, tak je na pováženou, jak se do extraligy dostali a jak dlouho se v ní udrželi. Teď nemyslím nikoho konkrétního, ale obecně. To platí v celé extralize. Jenže nemáš za ně náhradu, tak musejí hrát.
Do představenstva klubu byl nedávno zvolen Petr Leška. Jste v kontaktu?
Ještě nebyl čas. Jezdí se svými kluky po turnajích, takže je pořád pryč.
Trenéři Martin Hamrlík a Robert Svoboda na tréninku hokejistů Zlína.
Přivítal byste jeho pomoc?
Určitě. Brali bychom, kdyby nám s Čájou třeba pomohli zlepšit buly. Tam strašně hořím. S naší úspěšností se nedá hrát. V zápase s Libercem jsem šel za asistentem rozhodčího a říkal jsem mu, ať nám dává buly při našich přesilovkách před naším brankářem. Ušetříme jednu rovinku, protože nám to vždycky vyhodí a pak nám trvá 20 vteřin, než se tam zase dostaneme.
Co vám odpověděl?
Larry, to jsou pravidla, nemůžeme.
Ve statistice vyhraných buly jste třetí od konce. Co s tím?
Po tréninku musí zůstat centři na ledě, vzít si kýbl puků a trénovat to do zblbnutí.
To ale nedělají, že?
Bohužel ne. Asi jim to budeme muset dát příkazem. Bylo by fajn, kdyby jim Lešoun s Čájou ukázali fígle. Neříkám, že ho musí vyhrát, ale stačí, aby zablokovali protihráče, křídla by k tomu mohla sjet, pomoct jim a dostat tak puk na beky.
Často zmiňujete, že vás baví americký fotbal a NFL. Dá se z něho něco přenést do hokeje?
Možná nasazení. To je v NFL enormní, proto je to jeden z nejtvrdších sportů na světě a hrají jednou za týden. Když se podíváš po zápase na listinu zraněných, tak tam máš patnáct jmen. Nasazení je jinde. To je mentalita Američanů.
Co vás tak na NFL přitahuje?
Ne že bych byl hokejem přejezený, ale je to něco úplně jiného. Stadiony narvané, 60 tisíc diváků. Je strašně těžké se prosadit. Týmy mají jenom 53 hráčů a jsou tam jen ti nejlepší atleti.
Byl jste se na nějaký zápas podívat?
Mám se synem v plánu některý navštívit. Buď v Londýně, kde se hraje na podzim série zápasů každý rok. Teď přidali další. Nebo není problém si zaletět do Ameriky. Některé kluby – třeba Miami a Jacksonville na Floridě – nemají vyprodané. Také San Diego, tam seženeš lístky vždycky.
Komu fandíte?
Nemáme vyloženě svůj tým, jemuž bych přál. Ale sympatičtí jsou mi New York Giants. Letos v létě jsme byli na Floridě a podívali se na jejich nově rekonstruovaný stadion, takže jsem začal fandit Miami Dolphins. Mají první vítěznou sezonu snad od roku 2002.
Chtěl byste si americký fotbal někdy zahrát?
Jenom to ne. Mám jedno koleno úplně v pytli a po jednom zápase bych měl zdemolovaná obě. (úsměv)
