„Franta měl ohromně šikovné ruce, byl vynikající technik. Pravděpodobně mu ta hokejka tak vyhovovala,“ vzpomíná František Mašlaň, obránce tehdejší mašiny RH Brno.
„My jsme to zkoušeli ohýbat, různě jsme to hoblovali. Nejlíp to hobloval Pepík Černý, ten to měl v ruce. Já jsem to neuměl, a tak, když jsem svoji hůl zlomil, bral jsem si Pepíkovu. Franta to ale nedělal. Ohnutá čepel byla pro ty, kdo uměli dát ránu, a on velký střelec nebyl. František Vaněk uměl perfektně rozehrát puk a nahrát. Na ty jeho kličky a přihrávky z levé i pravé strany mu rovná čepel asi vyhovovala víc,“ říká Mašlaň o legendárním hokejistovi, jemuž se říkalo Profesor.
Po dlouhé nemoci František Vaněk zemřel. Během hráčské kariéry a ani později jako trenér nevyhledával slávu, okázalé pocty nebyly pro něho a také jeho rodina včera požádala pouze o zdrženlivou vzpomínku. Nepřipomeňte si však legendu, která toho tolik dokázala; odešel třetí z šesti hráčů, kteří v Brně vyhráli všech jedenáct mistrovských titulů.
V dresu Komety strávil Vaněk 14 sezon, odehrál 327 zápasů a vstřelil 148 gólů. Vedle ligových titulů pomohl mužstvu i ke třem triumfům v Poháru mistrů. Patří mu olympijské stříbro a tři bronzy z mistrovství světa. V reprezentaci měl na kontě 24 gólů ze 75 zápasů.
Díky průmyslovce se dostal do Brna
První úspěch na začátku kariéry si Vaněk připsal s dorosteneckým celkem Přerova. Tehdy hrál za Mohelnici a Přerov si ho v roce 1950 zapůjčil – společně s Mašlaněm z Prostějova – na finále mistrovství republiky v Praze.
„Tehdy jsme celý ten turnaj v Praze vyhráli a tím začaly naše hokejové kariéry,“ připomíná Mašlaň.
Vaňkovo jméno však u tohoto úspěchu nefiguruje. Jeden z funkcionářů si před turnajem všiml, že posila z Mohelnice je o něco starší, než bylo povoleno, a tak mu narychlo přidělil jinou registračku.
Spoluhráči si v ZKL Brno vždy měli co říct. Zde se na tréninku sešli (zleva) Jaroslav Jiřík, František Vaněk, Vlastimil Bubník a Karel Skopal.
„Řekl mi: Františku, ty jsi o pár měsíců starší, nemůžeš vystupovat pod jménem Vaněk, ale budeš se jmenovat Bouchalík a hotovo. Tak jsem se tedy jmenoval Bouchalík. Já jsem tam přímo zářil, dával jsem góly, prostě jsem na sebe neuvěřitelným způsobem upozornil. Pak se ale zjistilo, že nejsem nějaký Bouchalík, ale Vaněk z Mohelnice,“ líčil Vaněk při příležitosti svých 80. narozenin pro web Komety.
Pod svým příjmením hrát v Praze nemohl, ale renomé si získal. Za rok už ho chtěly Kladno a Karlovy Vary, na srazu širší reprezentace se potkal v jedné šatně s brněnskými legendami Bronislavem Dandou či Vlastimilem Bubníkem.
Brzo s nimi měl dobývat tituly. Místo do Karlových Varů zamířil do Brna, kde mohl dostudovat rozdělanou průmyslovku, a už tam zůstal. Napřed hrál za Královo Pole a odtud narukoval do Rudé hvězdy.
Nejprve tam vytvořil útočnou trojici se Zdeňkem Návratem a Bohumilem Proškem. Později pod svá „křídla“ přijal Josefa Černého.
„Říkali jsme si zdravé jádro. Černý, Vaněk, Scheuer, já, Olejník... Byli jsme to my, kdo musel zabrat, když to bylo potřeba. Vlasta Bubník byl individualista, Broňa Danda byl individualista. Museli se pak podřídit nám, protože naše zdravé jádro za to vzalo,“ vypráví Mašlaň.
Vyzdvihuje, že se Vaněk dokázal prosadit i při své relativně hubené postavě. „Jeho nízká váha mu někdy přinášela problémy, když ho někdo pořádně nabral. Jako mě, když jsem se jednou postavil Václavu Bubníkovi z Vítkovic. Měl dva metry a přes sto kilo. To jsem nad sebou najednou uviděl míhat se reflektory pod stropem stadionu a hned potom před sebou mantinel, před který jsem dopadl,“ směje se Mašlaň. „To jsme tak seděli na pokoji a já mu říkám: Franto, my jsme tedy dvě postavy! Ty máš pětašedesát kilo, já mám pětašedesát kilo. Co s tím uděláme?“ hlásí pobaveně. S Vaňkem trávil z celého mužstva zřejmě nejvíc času, většinou spolu bydleli na pokoji. Připouští, že všemi respektovaný „hokejový profesor“ byl zároveň uzavřeným člověkem, který se neotevřel před každým.
„Měl ale vynikající charakter, pro kamarády by udělal všechno,“ vyzdvihuje jeho bývalý souputník.
Týkalo se to ve velké míře i kamarádů v brněnském hokeji, k němuž se vrátil po kariéře a návratu ze zahraničí jako trenér. V roce 1983 pomohl Kometu zachránit výhrou v posledním kole nejvyšší soutěže.
„Celý život měl potíže s jícnem, musel spát v sedě. Když jsem ho před několika lety viděl naposled, říkal mi: Mauglí, už to stojí za prd,“ má před očima Mašlaň. „Odešel skvělý, férový člověk,“ říká s úctou v hlase.
