Většinu pondělí seděl Vladimír Martinec za volantem.
„Jedeme do Německa za synem, abychom se před Vánocemi viděli, předali si dárky a společně poobědvali. Bydlí kousek od Norimberka,“ sdělila pardubická hokejová legenda dopoledne do telefonu.
Hned večer už se chystala zpět do Čech; Štědrý den stráví doma v Pardubicích po boku manželky.
Vyrážíte před svátky do Německa pravidelně?
Už několik roků to takhle děláme. Syn (Tomáš Martinec) trénuje mládež v Mannheimu. Loni však byl s týmem ve Varech, tak jsme se sešli tam.
Nemrzelo vás jako děcko s ohledem na dárky, že máte narozeniny jen dva dny před Štědrým večerem?
O tom jsem asi neuvažoval. Bral jsem to jako skutečnost, nevěnoval jsem tomu pozornost. Až mnohem později, když jsem začal hrát za nároďák, jsem je měl spojené s moskevským turnajem Izvestije. Často jsem je slavil cestou v letadle.
Stále jste zapojený do dění v pardubickém klubu a v hokeji vůbec. Jsou pro vás Vánoce chvílí, kdy si můžete trochu odpočinout?
Určitě, i když poslední dobou jsou hrací dny i kolem svátků, takže to není takové. Ale jsou to svátky klidu, tak by to tak mělo být. K tomu si dát něco dobrého k jídlu a k pití...
Dáváte přednost kapru, nebo řízkům?
Budeme mít vinné klobásy a potom řízky z prasátka a z rybičky. K tomu bramborový salát.
A na Boží hod krůtu?
(Ptá se manželky) Krůtu ne. Kačenu.
Co cukroví, umíte se jím přecpat?
Někdy se přecpu, ale cukrovím málokdy. Bylo by mi těžko, musím opatrně. Dvě odpoledne si dám dietnější, prakticky jíst nebudu. Pak to bude dobré.
Sledoval jste utkání reprezentace na Channel One Cupu? Co jste říkal na její výkony a na to, co předvedl jediný zástupce Pardubic Lukáš Radil?
Na prvním zápase v Praze jsem byl, zbytek jsem viděl v televizi. Mluvilo se o tom, jak to funguje, ale mně se mančaft nasazením na listopadovém Karjala Cupu líbil víc. Tehdy tam nebylo tolik hotových hráčů a přišlo mi, že se víc snažili. Teď tam byli takoví, co si mysleli, že mají jisté místo na mistrovství světa, a nebylo to ono. Radil hrál dobře. Když byl na ledě, tak se něco dělo.
Pardubice vysílají tři hráče, Jana Ščotku, Michaela Špačka a Daniela Voženílka, na juniorský šampionát do Kanady. Jistě vás bude hodně zajímat, jak si povedou.
Jsem na ně zvědavý, Špaček a Voženílek v Pardubicích prošli mládeží a jsou to velmi kvalitní hráči. Můžeme si jenom přát, aby se dostali do hry. Ščotka přišel před sezonou do naší juniorky a probojoval se rovnou do A-týmu.
Ten si drží šestou pozici v extralize, ale pořád tomu zjevně něco schází. Kde je podle vás největší prostor na zlepšení?
To by měli hodnotit ti, co jsou za tým odpovědní. Ale chtělo by to, aby začali víc kousat, jsou zápasy, kdy tomu tak není. Bez srdíčka, většího zápalu a důrazu to nepřijde.
Vy sám ještě hrajete za veterány?
Předloni jsem s tím skončil, měl jsem nějaké zdravotní problémy. Chtěl jsem to pak znovu zkusit, ale začali tam chodit kluci, které jsem před pětadvaceti lety trénoval v juniorech. I když bych si zahrál, rychlost a potřebná obratnost na bruslích mi už chybí.
Co byste vzkázal čtenářům do nového roku?
Přeju jim jenom to dobré, ať se daří.
