Chce to pořádnou kuráž, vrhnout se do cesty puku letícímu rychlostí vysoko přes sto kilometrů v hodině. Jan Hanzlík ji v sobě objevuje zápas co zápas.
„V tréninku se tomu spíš vyhýbám, protože to celkem bolí. Ale když jsi v zápase, tak o tom ani nepřemýšlíš, prostě tam jdeš,“ líčí 32letý bek brněnské Komety, kterému letos napočítali už 56 zblokovaných střel, což je nejvíc v extralize.
Díky tomu stojí také v čele Radegast indexu, který je považován za hitparádu hokejových tvrďáků. „Abych řekl pravdu, tak to moc nesleduju, ale máme noviny a kluci mi to říkali. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nepotěší. Ale je to trošku zkreslené tím, že se daří celému týmu,“ oznamuje Hanzlík.
Pokud se o někom dá říct, že by se pro tým rozkrájel, je to právě zarostlý odchovanec pražské Sparty. „V ní se říkalo, že kdo umí, ať dá gól. A kdo neumí, ať mu zabrání,“ vysvětluje s úsměvem svou roli.
Jak se člověk naučí správně blokovat střely?
To se učí už od mládeže, ale teď je zase jiný styl. Dřív se do střel lehalo, teď se spíš poklekává, protože když si lehneš, jsi mimo hru. Hokej také jde určitým směrem. Teď je zvětšené pásmo, takže jsem něco odpozoroval z NHL, radili mi i trenéři. Přesný recept prozrazovat nebudu, ale hodně záleží na správném postavení obránce.
„Když někdo střele vyloženě uhne nebo zvedne nohu, tak jsem hodně naštvaný.“ Jan Hanzlík |
Co se vám honí hlavou, když se chystáte schytat ránu?
Poučil jsem se před čtyřmi roky v derby Sparta-Slavia. Stál jsem před bránou a od Tomáše Svobody (ještě nedávno spoluhráče z Brna) jsem dostal golfákem z voleje přímo do pusy. Takže mi vyrazil několik zubů a musel jsem na plastiku. Od té doby se snažím dávat ruku před obličej nebo aspoň přikrčit hlavu. Celkově je to hodně o zkušenostech, ale i já jsem se tady v Brně dvakrát blbě otočil a dostal jsem to zezadu.
Těší vás, když zastavíte puk, nebo převládá bolest?
Záleží, jak hodně to bolí. Když hodně, tak si na střídačce zanadávám, že je to třeba už třetí střela do stejného místa. Ale já mám asi nějaký magnet, protože letos to schytávám i na tréninku.
Kam bolí rána nejvíc?
Nejhorší je asi obličej a krk, protože tam může dojít k velkému zranění. Hodně nepříjemná jsou i žebra, která jsou nechráněná. Ale bolí to i do bruslí, a když z nich pak sundáte nohu, hned vám nateče. Naštěstí tady na to máme dobrý přístroj, do kterého hned po zápase narvu nohu, protože jinak bych druhý den brusle neobul.
A je nějaké příjemné místo?
To jsou asi jedině holeně.
Stihnete zaregistrovat, kdo zrovna pálí? Je bombarďák, ze kterého máte obzvlášť obavy?
Občas to stihnu a musím říct, že když od modré čáry napřahuje Sýkora z Pardubic, tak je to hodně nepříjemné. Jeho golfák je opravdu morda, a když tam jdete, tak jen doufáte, že to půjde právě do holeně nebo vedle brány.
Jak moc si zblokovaných střel cení brankáři?
My jsme se o tom s Čilem (Marek Čiliak) bavili na začátku sezony, všichni obránci máme nějaký návod, jak to máme dělat. Někteří gólmani za to nejsou moc rádi, protože nevidí, takže máme jasně daná nějaká pravidla. A zatím to funguje.
Jste hodně obouchaný?
Je pravda, že dobitý jsem, ale po vyhraném zápase to vždycky bolí míň.
Kolik vám zbývá vlastních zubů?
Moc jich nebude, kromě té jedné rány pukem jsem dostal i loktem nebo hokejkou. Ale jsme hokejisti. Na konci kariéry si uděláme nové zuby, jestli nám je zubaři zlevní.
Vaše obětavost je známá. Jak se z vás stal takový typ hráče?
Ze začátku kariéry jsem hrál dva tři roky v útoku, pak mě dali do obrany. A v takového beka jsem vyrostl, když jsem na Spartě bojoval o flek, což bylo hodně těžké. Do šestadvaceti jsem tam byl nejmladší obránce, konkurence byla opravdu velká, takže jsem musel dělat úplně všechno, co mi řekli. Když mi řekli, že se mám porvat, tak jsem se porval. Sice jsem malý, takže jsem dostal na budku, ale tak to prostě bylo.
A už vám to zůstalo...
Teď už hraju trošku jinak než zamlada. Snažím se třeba víc šetřit síly, což jsem dřív neuměl. Někdy je lepší si na hráče počkat než na něj vyrazit. A poslední dva tři roky se snažím hrát i víc s pukem. Vždycky jsem platil za defenzivního obránce, ale už mi není pětadvacet a nasbíral jsem nějaké zkušenosti, takže se snažím udělat i něco dopředu.
Pořadí Radegast indexu1. Jan Hanzlík (Kometa) 130 Jak se počítá? |
Zaujalo mě, že zatímco zblokovaných střel máte nejvíc v lize, hitů tolik nerozdáváte. Jak to?
Při tom novém měřítku rozhodčích je těžší někoho trefit, protože je to často bráno jako nedovolené bránění. Ale je pravda, že hitů tolik nemám. Když je soupeř u mantinelu, snažím se ho dohrát, ale spíš hraju víc pozičně. Snažím se hrát hodně hokejkou, chytat nahrávky a rozehrávat.
Co si vlastně pomyslíte, když vidíte, že spoluhráč uhnul střele?
Každý v týmu má svou roli - někteří hráči jsou od toho, aby stříleli góly, další, aby padali. Ale strčit hokejku do střely nebo tam jít aspoň nohama může každý. Když někdo vyloženě uhne nebo zvedne nohu, tak jsem hodně naštvaný.
Řeknete mu to pak?
Někdy ano, ale máme rozbory videí, kde je to všechno vidět. Navíc musím říct, že my jsme hodně obětavý tým. Navíc je to i o chytrosti, k té střele ani nemusí dojít.
Mluvíte o obětavosti. Nechyběla vám při nepovedeném začátku sezony právě ona?
Říká se, že finalisti mají pomalý rozjezd. Nevím, jestli je to zkrácenou přípravou, asi je tam i troška uspokojení. A když se prohrává, jste všude o krok později, psychika není ideální a vypadá to, že nebojujete. Já si myslím, že jsme bojovali stejně, akorát nám to nešlo. Pak se všechny puky odrážejí k soupeři, všude jste o krok později, nestíháte blokovat střely. Ta nádoba je spojená a pak to může vypadat, že hrajete na 50 procent.
Ovšem teď to vypadá, že právě v bojovnosti je vaše síla.
Myslím si, že jo. My jsme takhle postavení a každý si uvědomuje roli v týmu. Zatím nám to šlape, jsme spokojení a doufáme, že to tak půjde i dál. Náš cíl je být do šestky, abychom se pořádně připravili na play-off.
