Že mu dnes je 70, nejprve nechce příliš rozebírat. „Vždyť to je spíš smutné, není co slavit,“ říká naoko vážně Richard Farda. Pak se ale usměje a prohodí: „Samozřejmě pro kamarády uspořádám posezení s dobrou večeří. Nic honosného, ale užijeme si to.“
Bývalého hokejového útočníka životní elán a nadšení neopouští ani na prahu sedmé dekády života. Jako by v něm byl pořád ten malý chlapec, který se učí bruslit na kluzišti v poválečných Židenicích.
„Už v sedmnácti jsem hrál nejvyšší soutěž za Zbrojovku, a když jsme měli derby s Kometou, byl to vždycky velký zážitek,“ vzpomíná legendární „Riči“ na své začátky v dospělém hokeji. Když mu bylo 17, našel ve schránce povolávací rozkaz na vojnu. Brno vyměnil za Jihlavu, oblíbeného sportu se ale vzdát nemusel. „Dva roky jsem měl jisté místo ve druhém útoku Dukly. Když jsem se však vracel domů a chtěl do Komety, tuto jistotu jsem už neměl,“ líčí někdejší centr.
Richard Farda
Týmy tehdy hrály většinou na tři pětky, na střídačce seděl jeden náhradník. V hvězdami nabitém Brně to byl právě Farda. Trpělivě čekal na svoji šanci, která přišla ve chvíli, kdy se zranil centr prvního útoku František Vaněk. „Hrál s Pepou Černým a Vlastou Bubníkem. Nastoupil jsem místo něho a místečko si už pohlídal. Když se Franta uzdravil, sám uznal, že nám to spolu jde,“ popisuje brněnský patriot.
Se ZKL Brno, jak se tehdy Kometa jmenovala, vybojoval mistrovský titul v roce 1966, poslední, který klub z Lužánek získal. To bylo Fardovi jednadvacet. Jenže zatímco bílomodrý dres v té době už oblékal stabilně, v tom reprezentačním se ne a ne uchytit. V nominaci na vrcholné turnaje dostávali přednost jiní. „Náš hokej měl tehdy spoustu výborných středních útočníků. Proto jsem nastupoval většinou za B tým nebo jen v přípravných zápasech,“ vzpomíná hráč, jenž přitom v lize nastoupil celkem do 408 utkání a nastřílel v nich 177 branek. Pak to ale přišlo.
Na jaře 1969 pozvali drobného forvarda se šikovnýma rukama trenéři na mistrovství světa do Stockholmu. Bylo pár měsíců po sovětské okupaci Československa. „Lidé nám říkali: Můžete prohrát všechno, ale hlavně poražte Rusáky! Tehdy šlo o víc než sport,“ ví oslavenec. „Skončili jsme třetí, ale protože jsme Sovětský svaz porazili 2:0, doma nás vítali jako mistry.“
„Lidé nám říkali: Můžete prohrát všechno, ale hlavně poražte Rusáky!“ Richard Farda, bývalý hokejista |
Vrchol Fardovy reprezentační kariéry přišel o tři roky později na „zlatém“ šampionátu v Praze. „Tehdy jsem hrál svůj nejlepší hokej. Bylo mi 26, ideální hokejový věk. Všechno klapalo, proto jsme tenkrát vyhráli,“ vrací se k turnaji, na kterém domácí výběr přerušil rekordní sérii devíti prvenství SSSR.
Vedle pražského zlata získal brněnský rodák dalších pět medailí z mistrovství světa a také bronz na olympiádě v Sapporu. Celkem za národní mužstvo odehrál 149 zápasů, v nichž dal 49 gólů. Dlouho se mu též vyhýbala zranění, namále měl až při autonehodě. Dodnes na ni má památku nad pravým okem. „Nevím už, kdy to bylo. Boural jsem, prolétl čelním sklem a o zrcátko si roztrhl obočí,“ líčí.
Když klepala na dveře třicítka, rozhodl se syn obávaného trenéra Eduarda k emigraci. „S Václavem Nedomanským nás nechtěli pustit oficiální cestou. Tak jsme si udělali dovolenou. Jen se trochu protáhla,“ usmívá se. Farda v roce 1974 přes Švýcarsko emigroval do Kanady, kde hrál WHA – soutěž, jež chtěla konkurovat slavné NHL.
„Její kluby jsme v přípravě poráželi. Nejlepší hráči jako Gordie Howe nebo Bobby Hull přešli k nám. Posléze se ligy spojily,“ vybavuje si.
Po třech úspěšných letech v klubu Toronto Toros se Farda vrátil do Evropy, závěr hráčské kariéry strávil ve Švýcarsku a pak se dal na trénování. Vedl hlavně české celky. „Nejlepší to bylo ve Slavii. Přitáhl jsem tam Vláďu Růžičku, postoupili jsme do extraligy,“ vzpomíná jubilant.
Dnes žije v Praze, do Brna se vrací co 14 dní. „Mám tady mámu, je jí 93. Jezdím za ní a s kamarády si tu zahraju hokej. Je to čím dál horší, ale vždycky to nějak ubruslím,“ usmívá se. Sleduje i klub svého srdce. „Kometa má zkušenosti, hlavně v obraně. Bude bojovat o špici,“ věří.
