Dva úspěšní sportovci, kteří se po letech vrátili ke svému sportu domů do Hradce, tak vlastně napsali tento článek za mě. Nejen za to, pánové, díky!
Každého živí úplně jiný sport. Tenhle zcela zásadní rozdíl mezi Markem Kuličem a Jaroslavem Kudrnou ale nemůže zakrýt fakt, že jejich sportovní kariéry se v mnohém podobají. Když už ne ničím jiným, tak tím, že se oba po dlouhé době vrátili hrát tam, kde ji začínali a kde bydleli většinou i tehdy, když se kvůli svým angažmá stěhovali z místa na místo.
Fotbalista Kulič se s hradeckým klubem dohodl na začátku právě končícího roku, hokejista Kudrna na konci léta. Oba se v očích fanoušků dvou nejpopulárnějších sportů v Hradci stali symbolem hradeckého patriotismu, byť právě za Hradec přišli hrát až ve chvíli, kdy se jejich profesionální kariéry nachýlily ke konci.
Kulič si za první mužstvo fotbalového Hradce zahrál vůbec poprvé až letos na jaře, Kudrna dres hradeckého hokejové klubu oblékl s výjimkou jedné krátké epizody naposledy před dvaceti lety.
Tehdy se také cesty dvou kamarádů a spolužáků z jedné třídy učňovské školy rozešly. Zatímco Kudrna tehdy jako student nakoukl do extraligového hokeje, jenž se tehdy v Hradci jedinou sezonu hrál, Kulič se pomalu smiřoval s tím, že fotbal pro něj je uzavřenou záležitostí.
"Tehdy ses mi nějak ztratil. Pamatuju se, žes s fotbalem nějak končil, a když jsme skončili učňák, tak jsem o tobě dobu neslyšel," přiznává Kudrna, ze dvou bývalých spolužáků o necelý měsíc mladší, při setkání dvou hradeckých sportovních osobností, které kromě jiného spojuje i hodně podobné datum narození na konci roku 1975.
KULIČ: Já už jsem taky fotbal nehrál.
KUDRNA: Vůbec? A proč?
KULIČ: Byl jsem otrávenej a nebavil mě. Na tréninku a na zápasech na nás trenéři stále řvali, někdy i nadávali. Já vím, že to se mnou neměli jednoduchý, ale tohle nebylo pro mě. Zato ty jsi šel nahoru.
KUDRNA: Jako mladý jsme se motali kolem toho, když tady byla extraliga, občas nás tam pustili.
KULIČ: Tak na tu dobu si pamatuju dobře, vidím to jak dneska. Když přišlo na zkoušení, tak bylo: "Kudrna k tabuli." Ty jsi říkal, že nejdeš, že trénuješ a že na učení nemáš čas. Učitelka se ale nedala: " Jardo, pojď to zkusit." "Nejdu, napište mi pětku." "Ne Jardo, pojď. "Tak dobře, já to teda zkusím." Šel jsi, ale za chvíli: " Jardo tohle nemá cenu." "Já vám to říkal."
KUDRNA: No já si na to moc nepamatuju, ale je pravda, že jsme hokeje tehdy trochu využívali.
Jaroslav Kudrna■ Hradecký rodák (5. prosince 1975), s hokejem tam také začal. |
KULIČ: Co jsi měl z praxe? Já za čtyři. Jednou jsme něco dělali a mistr povídá: "Kulič, tohle má být rozebíratelný spoj. Ten váš ale nikdo nikdy nerozebere.
KUDRNA: Tak tohle si nepamatuju, ale asi nějakou dobrou známku, vidíš přece ty šikovný hokejový ruce. A ty jsi fotbal na učňáku už vůbec hrát nezačal?
KULIČ: Ale ještě jednou jo. Když jsem přestal ve Spartaku, tak máma o fotbale už nechtěla ani slyšet. Jenomže pak přišli dva kluci ze Slavie a ukecali ji. Byl jsem ještě dorostenec, zahrál jsem si za ně pár zápasů a vzali mě do chlapů. První zápas za ně jsem sice jen střídal, ale hned jsem vstřelil dva góly a po zápase to začalo. Od každého jsem jen slyšel: "Dej si se mnou, dej si se mnou," takže jsem domů přišel hodně pěknej. Máma měla jasno a s fotbalem byl konec. Občas se ještě ozvali, ale já jsem jim říkal, že se musím učit na maturitu. Vlasy jsem měl po ramena, v uchu jednu náušnici, pak druhou a místo fotbalu jsem radši jel na písák, kde byly holky...
Fotbal začal bavit v Malšovicích
KUDRNA: A kdy jsi teda znovu začal hrát?
KULIČ: Pak už po maturitě přišli z Malšovic. Máma nechtěla ani slyšet, ale protože jsem už tu maturitu měl, tak ji překecali. Tam byla výborná parta, tam mě fotbal začal zase bavit. No a po půl roce už přišla hradecká Olympie a šel jsem do divize. Přes den jsem dělal se sádrokartonem, jako mladej jsem většinou brousil, ve čtyři jsem se oprášil, umyl si obličej a jelo se na trénink. Nebylo to jednoduchý, protože jsi přišel z práce utahanej a pak se běželo třeba deset kilometrů. Jestli se dobře pamatuju, tak ty jsi tady tehdy snad ani nebyl?
KUDRNA: Po tom hradeckým roce v extralize a po učňáku jsem šel na rok do Ameriky do nějaký nižší soutěže. Po roce jsem se vrátil a po dalším roce v Pardubicích mě draftovalo San José. Vypravil jsem se tam na kemp, ale dopadlo to špatně. Byla to farma dvou klubů San Jose a New York Islanders, bylo nás tam strašně moc, k tomu já ve dvaceti ze všeho vyhoukanej. A když mě jednou posadili na tribunu, tak jsem se z toho trochu podělal a jel jsem po Vánocích domů. Pak jsem si to trochu i vyčítal a říkal jsem si, že kdybych se víc kousnul, třeba by to šlo. Tak jsem si musel počkat až na Rusko.
KULIČ: Já si ale pamatuju, že když jsi odešel z Hradce, že se o tobě mluvilo, že máš jít do Sparty.
KUDRNA: Možná něco proběhlo, ale moc o tom nevím. Takže když jsem se vrátil z Ameriky, tak jsem začal v roce 1996 hrát za Pardubice a vydržel jsem tam osm sezon.
KULIČ: To jsem zrovna šel do Bohdanče. Byl jsem dva roky v Olympii v divizi a najednou jsem měl tři nabídky. Z Jablonce, z Hradce a z Bohdanče. S mojí pověstí!
KUDRNA: To jsem zachytil, jen mě překvapilo, že jsi šel do Bohdanče, která tehdy byla na sestup.
KULIČ: Je pravda, že už po podzimu bylo skoro jasný, že půjdou dolů, ale já jsem chtěl hrát. Do Hradce jsem nešel, v Jablonci byli v útoku Holub a Hromádko, to by bylo těžký. Říkal jsem si, že se ukážu, třeba budu moct jít dál. Potvrdilo se to, přišly Drnovice.
KUDRNA: Tohle si taky pamatuju, ale proč jsi tam byl jen rok?
KULIČ: Protože skončil Chemapol a najednou nebyly peníze. Byl jsem tam jen na hostování, takže jsem se vracel do Bohdanče, ale už do druhý ligy a ještě zraněnej. Naštěstí se po pátým kole ozval Jarda Starka z Příbrami. On si stahoval tyhle šikovný, ale problémový hráče. Měl tam na to jako trenéra Jirku Kotrbu, kterej je rovnal. Čtyři roky, dva super, ale dva jsem stagnoval, takže v roce 2003 přišly Budějovice. Docela dobrá fazona, padaly mi góly, měl jsem přihrávky.
KUDRNA: To je důležitý. Viděl jsem to v Pardubicích. Tu osmou sezonu jsem se zranil a už to jelo. Poslali mě na půl roku do Plzně, kde to moc nešlo a nevypadalo to se mnou úplně nejlíp. Jenomže pak se ozval Třinec, sedli jsme si s Honzou Peterkem, kterej to ještě po čtyřicítce stále hraje. Tam jsem tu svoji kariéru tak trochu restartoval. V devětadvaceti letech.
KULIČ: Nejlepší věk. Mně se tohle stalo v Boleslavi, kam jsem šel z Budějovic. Hráli jsme v útoku s Radimem Holubem, jednou jsme byli v lize druhý, jednou třetí a přišla Sparta. Do toho nároďák, kde jsem poznal ty frajery, parádní roky.
Zahraničí hodně dalo
KUDRNA: Prý jsi pak měl jít i do zahraničí.
KULIČ: Něco na stole bylo, ale ne nic výjimečného. Spíš třeba do Koreje nebo do Turecka. Mluvil jsem o tom s klukama, co tam byli. Říkali: "Znáš Turky. Peníze maj, ale jsou nevyzpytatelní. Třeba tři měsíce nebereš prachy a držej tě pod tlakem. Pak ti to za pět minut dvanáct pošlou. Nebo taky ne." Tohle jsem nechtěl riskovat.
Marek Kulič■ Hradecký rodák (11. listopadu 1975), kde s fotbalem začínal. |
KUDRNA: Škoda, že jsi neměl větší štěstí. Právě zahraničí mně hodně dalo. Nemyslím jen finančně, to je jasný. Ale člověk si začne všeho jinak vážit a jinak to posuzovat. Třeba tlak na hráče, ten byl v Rusku hroznej. Po každým prohraným zápase jsme měli sezení s manažerem nebo majitelem, ti nám dávali co proto, vyhrožovali nám Chabarovskem, že nás tam vymění (město na Dálném východě, 20 kilometrů od čínských hranic, vzdálené vzdušnou čarou z Moskvy 6100 kilometrů - pozn. autor). Pak se vrátíš domů a říkáš, co je tohle za tlak?
KULIČ: Ale vydržels tam dost dlouho, jestli se dobře pamatuju.
KUDRNA: V Magnitogorsku to byly moje nejlepší čtyři roky. Jak se předtím dařilo v Třinci, tak se Rusové ozvali. Hned první rok jsme udělali titul a úspěchy byly i dál. Člověk sice musel skousnout, že město je dost strašný, na jedný straně řeky dvacet kiláků fabrika, na druhý zase paneláky. Ale já měl štěstí, že když jsem tam přišel, tak zrovna postavili halu, začal jsem tam v listopadu a oni ji v prosinci otevřeli. Její zázemí úplně neuvěřitelný, prostě bohatej klub, kde to fungovalo asi jako nikde tady..
KULIČ: Jak jsi snášel lítání?
KUDRNA: Tak to bylo opravdu krutý, ty příhody jsou neuvěřitelný. Je to asi trochu v jejich povaze, že když nad sebou nemaj nějakej bič, tak to jsou lajdáci. Takže pak se nám třeba stalo, že nám padalo obložení letadla na hlavu, nic příjemnýho.
Z Hradce jít nechtěli
KULIČ: Co vím, tak jsi stále bydlel v Hradci.
KUDRNA: Mám tady barák už asi patnáct let. Holky tady chodí do školy od první třídy. Mě se líbilo skoro všude, kde jsem byl, ale abych tam zůstal, to ne.
KULIČ: Mám to podobný, a když jsem byl ve Spartě, tak jsem taky sehnal v Hradci bydlení. Dcera začala chodit do školy a nechtěl jsem, aby musela přecházet, kdybych šel jinam. Tak jsem začal dojíždět.
KUDRNA: Já dojížděl dlouho do Pardubic, ale to bylo kousek. Když jsem se vrátil z Ruska, tak přišel Liberec a to bylo už horší. Sice není tak daleko, ale ráno jsem vyrážel v půl sedmý, večer zpátky vykoukanej, už mě to zmáhalo.
KULIČ: Znám to a teď si to užívám, poprvé v životě nedojíždím, navíc si užívám i fotbal. Přitom když mi Boleslav po loňským podzimu dala najevo, že o mě nestojí, tak to vypadalo, že skončím úplně.
KUDRNA: Tys tam měl ještě smlouvu?
KULIČ: Měl, ale stejně bych třeba skončil. Ale přišel Hradec, chtěl jsem, aby se zachránil, bral jsem si to hodně na sebe a občas jsem to od lidí dostal i sežrat. Ale takovej je sport. Ale teď jsem strašně rád, že jsem doma. Když seš mimo, sice vyděláš nějakej peníz, ale furt seš pryč a děcka rostou. Navíc tady jsou některý lidi přímo neuvěřitelný, sport milujou, nosili mi třeba talismany pro štěstí.
KUDRNA: Ale sestoupili jste.
KULIČ: To jsem si dost bral. Hodně mi pak pomohlo trénování s Lubošem Prokopcem a Bohoušem Pilným. Teď si vážím každýho tréninku, chytlo mě to. A znáš mě, já na to trénování nikdy moc nebyl, já nejsem tréninkový typ, já jsem zápasovej.
KUDRNA: To je bezvadný. Já taky nikdy nebyl moc na trénink, ale když jsem byl v Rusku, od těch třiceti, tak jsem se léto vždycky připravoval sám a od tý doby mi to problém nedělalo. A ono to tady je teď podobný, kluci měli samostatnou přípravu, trenéři si pod sebe vzali jen mladý.
Lidi jsou neuvěřitelný
KULIČ: Tys ale začal sezonu v Hradci dost pozdě.
KUDRNA: Hlavně jsem myslel, že už dohraju jinde. Teď co udělali pravidlo s mladými, kteří musí hrát, tak se v klubech většinou kádry stahovalo na tři lajny a zkušenejch bylo najednou nějak moc. Teď jsem byl ještě po zranění, takže to vypadalo, že půjdu hrát do Itálie a tam tak nějak hokejově dožiju. Jenže pak se přesunuli do Hradce a začal jsem uvažovat, že by to nemuselo bejt špatný.
KULIČ: Asi není, hrajete dobře a choděj i lidi.
KUDRNA: Tak ty jsou neuvěřitelný. Třeba když jsme s klukama jeli na derby do Pardubic, tak to teda koukali. Taky mě to chytlo, takže teď chci hrát dál.
KULIČ: My asi budeme hrát do chvíle, dokud budeme stát na nohách.
KUDRNA: Už víš, co potom?
KULIČ: Dělám si áčkovou trenérskou licenci, už pět let trénuju děti v přípravce. Hodně mě to baví, chtěl bych u toho zůstat.
KUDRNA: Už jsem to taky zvažoval, ale teď přišel Hradec, tak uvidí později.
KULIČ: Koukal jsem, co máš bodů a gólů.
KUDRNA: Ale jo, nějaké mám, ale já už se zatím ani tak nehoním. Spíš mě těší, když můžu pomoct klukům, který to maj ještě před sebou. Když si pěkně přihrajeme, to je radost a ty kluky to posunuje výš, začnou si věřit. A sport je hodně o psychice. Jen mi ještě řekni, jak jste na tom se stadionem, něco jsem teď četl.
KULIČ: I když my jsme teď ve druhý lize a vy nahoře, tak tohle vám v dobrém hodně závidím. Už nejde o mě, ale o kluky, o město, o lidi.
KUDRNA: V tom jsme na tom teď opravdu líp.
KULIČ: Otázka času, kdy se to srovná.
