Vyhrál olympiádu v Naganu. Martin Ručinský má tři zlaté medaile z mistrovství světa. V NHL putoval 16 sezon po přepychových arénách. Vydělal v ní přes 25 milionů dolarů hrubého. A teď?
Každé ráno před osmou vyrazí autem z Prahy do Litvínova a doufá, že na teplické dálnici nezahučí do kolony. Na notně zestárlém zimáku v nejmenším extraligovém městě trénuje, dvakrát až třikrát týdně nastoupí za místní tým, který ještě ani jednou nedosáhl na titul.
Nicméně hokej ho pořád baví. A na ledě je to vidět. Ladný skluz, rychlá klička, cit pro přihrávku. Už pět let se chystá skončit, ovšem zatím se mu to jaksi nepodařilo.
Kdy vás poprvé napadlo, že se odeberete do penze?
Asi před šesti lety. Když jsem odcházel z NHL, říkal jsem si, že to zabalím. Pak jsem se rozhodl, že zkusím sezonu doma. Každou další jsem pak považoval za pravděpodobně poslední. Když se nedaří nebo se zraním, přemítám, jestli to mám zapotřebí. Myšlenky na konec se objevují čím dál častěji. Ale pak se přes léto nějak oklepu. A když zjistím, že mám chuť a zdraví slouží, valím to před sebou dál.
Nežasnete, že dál hrajete ligu?
Kdyby mi to někdo před pěti lety předpovídal, vysmál bych se mu. Ale hokej mě naplňuje, je mi díky němu dobře na duši.
Co vás na něm nejvíc baví?
Parta kluků, do které přijdu každé ráno. Legrace. Pohoda. Je těžké kabinu opustit. Strávil jsem v ní celý život. Když skončíte, jste doma, probudíte se, nic nemusíte, ale hlavně postrádáte ten tým, se kterým se protloukáte v dobrém i zlém.
Divíte se, co rozebírají o dvacet let mladší spoluhráči v šatně?
Občas koukám, no. Ale oni mi dodávají energii. I to se mi na hokeji líbí, jak se věkové skupiny prolínají.
Co je váš největší požitek při hře?
Když v Litvínově přijde na atraktivního soupeře hodně diváků. Když je plno, hraje se kvalitní zápas, lidi fandí a my vyhrajeme. Je paráda sledovat lidi, jak mají radost a jdou domů spokojení. To mě nabíjí.
Víc než krásný gól nebo klička?
To je fajn. Ale když celá hala tleská, je to pro mě největší odměna.
Vnímáte to intenzivněji právě v Litvínově, odkud pocházíte?
Vážím si toho, že tam můžu dohrát. Po návratu z NHL jsem se rozhodl pro Spartu, protože jsem žil v Praze. Způsobil jsem v Litvínově hodně zlé krve a leccos si vyslechl. Ale ani tehdy jsem na město nedal dopustit. Naučil jsem se tam hrát hokej, vždycky jsem s ním byl spjatý.
Někteří vysloužilí sportovci mají při vstupu do běžného života psychické potíže. Bojíte se penze?
Někdo se připravuje na nový život, plánuje, aby se vyhnul vzduchoprázdnu, v němž vzniká řada problémů. Zmizí adrenalin i zábava v partě. Jenže hokej nejde hrát věčně. Musím se k něčemu upnout.
K čemu?
Zatím nevím. Určitě si dám nějaké volno. Chci si odpočinout, srovnat si věci v hlavě a cestovat.
Vážně? Kam?
Na Nový Zéland, do Austrálie. Do Thajska, Argentiny a Brazílie.
Do zemí, kde se nehraje hokej?
Chci vyrazit na místa, kam jsem se nepodíval. Rád bych víc lyžoval. Jsem kluk z hor, ale během kariéry jsem se na lyže nedostal. Časem se asi k hokeji vrátím, nevymažu ho ze života. Ale počkám si, co se naskytne. Nemusím spěchat.
Která přednost vám nejvíc prodlužuje kariéru?
Když jsem působil v NHL, hodně tvrdě jsem trénoval, z čehož žiju dodnes. Ten zápřah bych už nevydržel. Hlavně jsem posiloval nohy. Moje hra je založená na bruslení, byl jsem výbušný. Podotýkám: BYL. Záleží taky na chuti hrát a makat. Říkám: Bez motivace seš mrtvej hráč.
Dřív vás dost ničily úrazy. Ale v poslední době máte klid, což?
No, tluču na dřevo! Já měl snad každé zranění, leccos mi sešroubovali. Ale teď mě trápí jen drobnosti. Asi jsem si to vybral v minulosti.
Musíte si hlídat stravu?
Nemám tendenci tloustnout, přesto si dávám pozor. Nemůžu do sebe ládovat knedlo zelo vepřo nebo svíčkovou. Nejlíp se cítím, když mám 92 až 93 kilo. Kdybych měl míň, postrádal bych energii. Cokoliv navíc je batoh, který na ledě vozím. Ani se nemusím vážit. Poznám každé kilo.
Co v téhle souvislosti říkáte na Jiřího Šlégra a jeho comeback z poslanecké lavice?
Před Gumou smekám. Já bych to nedal. Tři roky nehrát, shazovat 15 kilo a znova se do toho dostávat? To si nikdo nedokáže představit. Potřebujete obrovskou kázeň, hodně odříkání. Hrozně to bolí.
Málem jste se minuli. Loni vás kouč Jeřábek otrávil, že?
Na rovinu říkám: Kdyby u týmu zůstal on, stoprocentně bych skončil.
Co vás nejvíc štvalo?
Už to nechci rozmazávat, ale teď nám to pod Radimem Rulíkem a Milošem Hořavou klape. Máme super kondici. Před zápasem nám při poradě na videu ukážou ty nejdůležitější věci. Vyloženě mě to baví. Všechno má hlavu a patu, včetně koučování na střídačce. Jsme z nich unešení.
Nad Litvínovem se stále vznáší sen o titulu. I ten vás žene?
Jasně. Jenže nemáme ambice a zázemí jako Sparta, Třinec nebo Brno. Jsme provinční klub z malého města, co staví na odchovancích. Láká nás šance získat titul. Lidi u nás, fanoušci, které pamatuju z Jižní tribuny už od dob, kdy jsem v sedmnácti začínal, by si ho zasloužili. Ale nejdřív musíme udělat play-off. Že jsme teď první, nic neznamená.
Máte dobré kouče, slušný útok. A gólmana Francouze.
Je to nejlepší brankář v lize. Bez něj bychom nebyli tak vysoko. My v Litvínově nemáme bránění v krvi. Nejsme Zlín, který to zazdí. Občas nám v obraně vznikne průvan, ale on toho hodně chytí. Jednou to dotáhne do repre a do NHL.
Co vy a nároďák? Váš vrstevník Nedvěd hrál na olympiádě v Soči.
Tak to je vážně sci-fi. Ani mě to nenapadlo. Jsou tu mladší kluci.
No, zas tak moc jich není. Stačil byste na mezinárodní úroveň?
Myslím, že ne... Za reprezentaci bych nastoupil jedině v případě, že by se zranila všechna levá křídla, která máme doma i v cizině.
A co současná NHL, techničtější a rychlejší, troufal byste si?
Asi by to nešlo hned. Hrál jsem tu ligu 16 let. Ale už jsem z ní dlouho pryč. Musel bych si zvyknout na to vražedné tempo a zařadit úplně jinou rychlost. To je taky passé.
Není to pro extraligu ostuda, že bodování vede 43letý chlap?
To se jen tak nějak semlelo v prvních pěti kolech... Ale rozumím vám. Jde o to, že nejšikovnější kluci jsou v NHL, v KHL, ve Švédsku, Finsku, kde víc vydělají. Extraliga je soutěž třetího sledu. Ale není špatná.
V čem vidíte její kvalitu?
Není sranda ji hrát. Že bych se šel sklouznout a trochu se vypotil? To teda ne. Třeba se tolik nejde do těla, ale dost se jezdí. Musím se hodně otáčet, abych stačil.
Nemá olympijský vítěz potíž vyhecovat se před mačem v Olomouci?
Vůbec ne! Kdybych ten problém měl, tak bych hokeje nechal. Těším se na každý příští zápas. V Olomouci, Hradci, kdekoliv.
