Petr Kumstát. Kdo jiný může být lepším příkladem karlovarského trápení než tenhle hokejový čahoun. "Vím, že mi to nejde," přiznává také. Každý rok bývá pravidelně nejlepším střelcem Energie. "Když se rozjede, je k nezastavení," pronesl o něm kdysi kouč Zdeněk Venera. A neplatí to jen o Kumstátově skvělém tahu nad branku.
Když má Kumstát formu, střílí jeden gól za druhým. Bohužel pro Energii to však platí i naopak. Ne, to není smůla dobráckého forvarda, jen letitý komplex karlovarského útoku.
Jen se podívejte na poslední zápas s Kladnem. Energie znovu dotahuje soupeře, jako letos snad posté.
Odvolává brankáře a v posledních vteřinách se ještě pokouší něco s výsledkem udělat. Co kdyby náhodou. Jenže ono to vyšlo.
Kumstát se s lehkostí zjeví před odkrytou klecí kladenského Cikánka a chladnokrevně uklízí puk do branky. O tři minuty později vrátí znovu Kumstát do Karlových Varů i druhý bod. Energie doma vyhrává (alespoň v prodloužení) po osmapadesáti dnech a sám Kumstát se trefuje poprvé v sérii o udržení.
Jako by byli tihle dva svázaní nějakou pupeční šňůrou. "Celý zápas jsme hráli dobře, ve třetí třetině jsme to chtěli otočit na naši stranu, jenže jsme dvakrát prohrávali po dvou gólech z přesilovky. Teď nás to ale nesrazilo a otočilo se k nám konečně i štěstí," říká Kumstát.
Gól při závěrečné power play jeho tým nakopl. V kabině bylo znát, jak si všichni na Kladno věří. "Říkali jsme si, že se to musí už konečně otočit směrem k nám. Věřili jsme si ale celý zápas, vyhrát jsme si zasloužili." A Kumstát si zasloužil skórovat.
Je zvyklý na góly, a tak byla na jeho hře čím dál víc znát rostoucí hladovka. "Jsou to pěné pocity," smál se narážce na dva tak klíčové góly po dlouhém půstu. "Není žádné tajemství, že jsem se trápil, jak dlouho jsem nebodoval. Byl jsem hodně kritizovaný, a to není moc příjemné."
Tak hloubavý typ hráče musí pak snůšky polopravd a chimér, které se v posledních týdnech snášely na jeho tým, srážet ještě víc než ostatní. "Daleko míň si teď věřím a na mé hře to je vidět," přiznává. Ví však, že se situací se musí už nějak srovnat sám. "Nikdo jiný to za mě neodehraje. Snad mi ty góly teď pomůžou," přeje si.
Měly by. Zápasů ve skupině o udržení už jeho týmu moc nezbývá. Zvlášť těch na domácím ledě. "V téhle soutěži je to ale jedno, jestli je to doma, nebo venku. Je to hlavně o psychice, nepřál bych to nikomu zažít. Hraje se o hrozně moc, pořád se vkrádají do hlavy černé myšlenky, počítají se body. Zavařili jsme si ale sami, teď se z toho musíme vyhrabat. Znovu máme situaci ve svých rukou, půjdeme za svým cílem jako buldoci."
Nebo jako loni při dobývání titulu. Vždyť posměšných pokřiků "Mistři!" si musel se svými parťáky letos vyslechnout už dosyta.
