"Překvapilo mě to," přiznal Reichlův nástupce v neděli po ranním rozbruslení, jež předcházelo jeho premiéře proti Plzni.
Nic jste netušil?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. A byl jsem potěšený. Už jsem si myslel, že mi nikdy nebude dopřáno v Litvínově trénovat. Jsem moc rád, že můžu být tam, kde jsem celý život hrál hokej. Po letech kočování jsem konečně doma. Litvínov, to je můj život.
Nevěřil jste kvůli své poslední misi, která skončila odvoláním?
Nevzpomínám na to rád. S Viktorem Lukešem jsme v Litvínově byli v sezoně 2001/02. V době, kdy se hodně obměnil kádr. Odešli všichni centři, kostra se rozpadla, zůstali akorát beci. Skládali jsme tým všemožně z hráčů z první ligy, z odložených hokejistů. Nás pak odvolali, Litvínov se zachraňoval.
Sebere se Reichel z předčasného konce svého angažmá?
V trenérském řemesle to potká každého. Až Robert bude trénovat deset dvacet let, zjistí, že to k tomu patří. Byť to není vůbec příjemné. On má trenérský život před sebou, tímhle nic nekončí. On si sám určí, jakým směrem povede.
Bylo snadné se vyvázat z Tábora, když vám dluží výplaty?
Nebylo jednoduché odejít. Zvlášť když Tábor v první lize hraje o to, aby nespadl do baráže. V jeho vedení jsou kluci, kteří hráli hokej, takže mě chápou. Vědí, že jsem nemohl takovou šanci odmítnout. A to, jestli klub dluží peníze, nebo ne, s tím nemá nic společného.
Jak jste se v sobotu po vítězství 4:2 nad Pískem loučil?
Po zápase jsem oznámil mužstvu, že končím. Z mojí strany tam byly skoro slzy. Taková parta se jen tak nevidí. Jsem hrdý, že jsem ty kluky mohl trénovat. Neznám jinou skupinu lidí, která by chodila rok do práce zadarmo. Semklo nás to.
