V pardubickém týmu máte na starosti obránce, jaká byla vaše strategie?
Vedl jsem beky k tomu, aby si pomáhali. Je-li dostatek času, je dobře zastavit se za bránou, protože pak za vámi nejdou. Je to o tom, že i hráč se musí podívat dopředu, aby viděl, na kterou stranu lze puk rozehrát. Ke konci zápasu vsadil Zlín na jednu kartu. Riskoval, nechával hráče vpředu. Museli jsme to jistit. Trochu nám chyběla spolupráce mezi beky a útočníky, protože ti často padali a na beky toho bylo hodně.
Jak byste zhodnotil hru vašich zadních řad v play-off?
Musím před našimi obránci smeknout. V sedmi lidech odpracovali parádně celé play-off. Na obránce je přitom větší tlak než na útočníky. Když udělá chybu bek, je za ním jen brankář, zatímco když udělá chybu útočník, jsou za ním stále dva články, které ji mohou napravit.
Před play-off byli za slabinu Pardubic považování především obránci. Ale nevypadalo to tak, ve finále zahráli velmi dobře. Gradovaly právě proti Zlínu jejich výkony?
Během základní části jsme měli k výkonu obráncům stále výtky. Naši beci nechávali soupeře v blízkosti brankoviště, kde mohli dorážet. Tlačili jsme je k tomu, že musí prostor před brankářem čistit. Pak má gólman čistý výhled, všechno pochytá a získá jistotu. Když nebudou ani dorážky, soupeř může těžko dávat góly. To se potvrdilo i proti Zlínu. V této sérii jsme zcela vymazali střelce soupeře.
Je těžší získat titul jako hráč nebo jako trenér?
Už jsem nějaké tituly doma i jeden na mistrovství světa jako hráč získal a jsem trochu nad věcí. Pokud by to pro mě byl první titul, ať už hráčský či trenérský, byl bych nervóznější. S Vladimírem Martincem ale máme už hodně zkušeností a nijak moc jsme to nedramatizovali. Hráče jsme uklidňovali, aby se nenechali rozhodit.
Je pro vás jako pro bývalého hráče těžké stát při zápase jen na střídačce?
Někdy je to na ledě deprimující, třeba když prohráváte. Ale můžete situaci spíše ovlivnit než jako kouč. Požadujete po hráčích nějaké věci, ale oni to například nejsou schopni akceptovat. Jako hráč si titul aktivně zaslouží. Trenér si ho taky zaslouží, protože s týmem pracuje po celou sezonu na nějaké koncepci a herním stylu. Ale jsou chvíle, kdy na to hráči zapomenou a kouč je bezradný. V té chvíli je třeba hned zakročit, aby se mančaft vrátil zpět do vytýčených kolejí.
V roce 1987 jste jako pardubický hráč získal titul na domácím ledě, o dva roky později na ledě Trenčína. Nyní opět doma jako kouč. Je krásnější být mistrem doma?
Samozřejmě ano. Je to výborné hlavně pro fanoušky, kteří si vítězství doma zasloužili za to, jak během celé sezony vytrvale chodí na naše zápasy. Také oslavy jsou delší, než když jsme se v roce 1989 vraceli z Trenčína. Jistě na nás lidi čekali, ale nebylo jich tolik, jako třeba dnes.
Kdy jste měl vyšší hladinu adrenalinu: v roce 1987, kdy se o titulu proti Jihlavě rozhodovalo v prodloužení posledního zápasu, nebo nyní, když jste mohl získat titul jako kouč?
Série s Jihlavou byla vyrovnaná 2:2 na zápasy a o titulu mohl rozhodnout jediný gól. Teď jsme vedli 3:0 na zápasy a myslím, že bychom se Zlínem čtyřikrát v řadě neprohráli. Jak už jsem řekl po sobotním zápase: kdybychom vyhráli v neděli, bylo by to fajn, pokud bychom vyhráli třeba o zápas později, bylo by to taky super. Je skvělé, že se to povedlo hned teď.
Máte tři tituly jako hráč a jeden jako trenér. Kam řadíte letošní triumf?
Každý titul má samozřejmě svoji hodnotu. Ten první je z roku 1985 z Jihlavy, kde se sešla vynikající parta. Pod vedením Stanislava Neveselého se mnou hráli Hořava, Šindel, Dudáček, Kameš, Rosol, Klíma, Franta Musil nebo Pivoňka.
Stejně parádní parta vznikla o dva roky později v Pardubicích. To jsem se vrátil z Jihlavy, byli tu starší kluci a my mladí jsme je měli podpořit a vytvořili jsme výbornou kostru mužstva.
V roce 1989 hrálo celé mužstvo skvěle a všechno bylo podložené výkonem Dominika Haška. Letošní titul se nesl ve stejném duchu, protože Jáno Lašák hrál parádně.
