S Pardubicemi získal tituly už v letech 1987 a 1989. Další čtyři pak přidal ve Finsku s Jokeritem Helsinky.
Během kariéry jste získal už šest titulů. Je pro vás finále extraligy stále ještě vzrušující?
Samozřejmě. Vždyť každá sezona je jiná a vždy se hraje s jiným týmem. Proto by bylo hezké, kdybychom zase vyhráli. Držet pohár nad hlavou je krásné.
Co podle vás rozhodne?
Musíme dát do zápasů srdce a maximální úsilí. Kdo ho dá víc, ten vyhraje.
Po desetiletém angažmá ve Finsku jste se do Pardubic vrátil s touhou zahrát si finále. Splnil se vám tedy sen?
Určitě. Jenom jsem čekal, že se splní dřív. Ne až ve třetí sezoně. V předchozích letech byl náš tým také kvalitní a měl na to, hrát finále. Jenom to asi nedělali správní lidé. Nebo spíše správní lidé si neuvědomili, co a jak máme hrát.
Co se tedy proti minulým sezonám změnilo, že letos Pardubice prošly až do finále?
Máme herní řád, systém a disciplínu na ledě.
Takže změna nastala v osobě trenéra?
Samozřejmě. Trenér Říha má dobrý vliv na hráče, kteří teď plní věci, jež předtím nedělali.
Miloš Říha je i mistrem překvapení. Váš přesun do obrany byl nečekaným tahem...
Hokej je ale týmová práce. Když na jednom postu chybí hráč a někdo jiný má předpoklady ho nahradit, pak je normální, když tam zaskočí.
Jaký byl váš první pocit, když za vámi trenér přišel a řekl, že budete hrát beka? Byl jste hodně překvapen?
Ani ne. Vždyť ze začátku jsme hráli jako čtyři útočníci a já byl tím čtvrtým, který měl obranné úkoly. Ve Finsku i tady u nás jsem vždy nastupoval jako levé křídlo nebo centr s defenzivními povinnostmi, takže to nebylo zase tak nové.
Postupně se ale vaše role mění a stal se z vás téměř klasický bek.
Máme zraněné obránce, takže za ně musím zaskočit. Už jsem se s tím smířil a snažím se vypadat na místě obránce co nejdůvěryhodněji.
Teď už vám chybí jen post gólmana. Nezkusíte se někdy postavit do branky?
Co není, může být (smích). Ne, to mi určitě nehrozí. Branka je asi jediné místo, kam bych nevlezl. Ani není důvod. Máme Adama Svobodu.
