Láhev bílého vína, dárek k jubileu, působí na stole vedle Františka Mašlaně skoro až nepatřičně. Bývalý hokejový obránce, jemuž jako jednomu z pouhých šesti hráčů patří všechny mistrovské tituly z legendární éry Komety na přelomu 50. a 60. let minulého století, se pondělní jubileum slavit ani nechystá.
„Stačí mi televize, žena a kolektiv Komety,“ říká.
Žije skromně, uzavřený ve svém soukromí. Ani hromadné sledování probíhajících olympijských bitev ho neláká. Raději jde za klidem do lesa, na procházku. Nebo na hokej v Brně, tam je stálým návštěvníkem. Elánu má ve svém věku na rozdávání.
Jak žijete, pane Mašlani? Jak se máte?
Díky tomu, že jsem měl chalupu na Vysočině, mám k tamnímu kraji pořád vztah. Okolo Nového Města mám i svoji trať, na které nejde zabloudit, a tam rád jezdím. Uchyluji se k přírodě, do lesa. Tam je mi velice dobře.
Sledujete olympiádu?
Některé věci ano, ale neprožívám je. Zajímá mě samozřejmě hokej, zejména ten ruský. Jeho vývoj dosáhnul určitého vrcholu. Už dřív měli Sověti různé tréninkové metody, dostali se na vrchol, a teď mají novou generací hráčů z jiného prostředí, jiné životní úrovně. Už je to vlastně normální mužstvo.
Vy sledujete speciálně Rusy? Měl jsem za to, že vaše generace Rusy nenáviděla.
Měl jsem to štěstí, že jsem hrál za béčko reprezentace na zájezdu do Ruska. Hráli jsme v Čeljabinsku, v Omsku, v Permu, v Novosibirsku. Ti kluci byli ryzí, rozdali by se. Jen do toho nesmíte tahat politiku. Já jako stará generace jsem politikou ovlivněný, ale stejně na ty ruské chlapy nedám dopustit.
S tím jste, odhaduji, byl ve své době výjimka.
Jen si vzpomeňte na Jožku Golonku, jak řádil, jak tajtrlíkoval! (rukama napodobuje Golonkovu hru na imaginární housle, kterou Sovětům předváděl po vstřeleném gólu) To celé byla politika. Jako kdybychom tehdy chtěli dokázat, že to, co v historickém vývoji proběhlo, nebylo správné. A ono ani nebylo! Lidé jsou velice citliví, když mají být pod kontrolou, když musí poslouchat, a když je něco blbý, tak aby museli říkat, že to blbý není. Jen co se týká mého osobního pohledu na Rusy, tak to jsou lidi jako každý jiný.
František Mašlaň na archivním snímku
Vzpomínáte na vaši olympiádu v roce 1960 v americkém Squaw Valley?
Umím k sobě být hodně kritický, ale i tak bych řekl, že v tom roce 1960 jsem hrál opravdu slušný hokej. Trenér Farda si mě vybral pro moji univerzálnost. Byl jsem náhradník, který mohl zaskočit kdekoliv. Nehrál jsem, ale bral jsem to tak, že všichni hrát nemohou. I to jsem bral jako velkou čest. Taky je ale pravda, že jsme turnaj pobyt v Americe nezvládali psychicky. Zaskočilo nás to tam. My jsme byla generace vyrostlá za války, a najednou jsme se dostali do vysněného světa.
Co vás tak zaskočilo?
Všechno. Budovy, auta, San Francisco, Sacramento a další města na cestě do Nevady. Prožil jsem to v takové zvláštní euforii. Pořád jsem si psal poznámky, ani nevím, kde skončily. Hlava už nové dojmy nebrala. Zvlášť když to zpětně srovnám se Sibiří, kam jsme se taky dostali.
Zavedli vás v Nevadě do kasina?
V Las Vegas jsme byli. Někteří to zkoušeli, já byl ale šetřílek, já bych do toho nedal ani dolar.
Na co se rád na olympiádě podíváte teď?
Zajímavý je biatlon. Líbí se mi jeho náročnost. Když máte běh, a máte formu, tak jen tupě běžíte. U biatlonu je k běhu ještě střelba, která vás může zradit. Jistě je zajímavé i to, co na snowboardech dělají Samková a Ledecká. To ale do olympiády snad ani nepatří. To jsou umělecké výkony, skoro až cirkus.
Jak vypadá váš běžný den, aby byl hezký?
Dobře se cítím v klidu, na procházce. Nevyhledávám tolik společnost. Dřív jsem měl takovou trasu přes medlánecké letiště, procházku na dvě hodiny. Celou dobu jsem jen přemýšlel. Já měl tolik nápadů! Došel jsem na konec procházky, a co mi z nich v hlavě zůstalo? Nula. (směje se) V mém věku už je těžké třeba cestovat, patřilo by k tomu spousta zařizování. Vždycky jsem se bál, co budu dělat, až skončím s hokejem. To přišlo, věnoval jsem se pedagogicko-psychologické práci s mládeží, kriminalitě mladých. Teď jsem v důchodu a mám rád klid.
František Mašlaň v dresu Rudé hvězdy Brno
U hokeje jste zůstat nechtěl?
Trénování jsem zavrhnul. To jdete od města k městu, a jste závislý na hráčích a vedeních klubů. To se mi nechtělo. Pracoval jsem rád, ale stejně jsem byl rád, že jsem šel do důchodu, a považoval jsem si možnosti věnovat se koníčkům, chalupaření, přírodě. Ti, co dělali trenéry, žádný pěkný život neměli.
Na zvyklosti tehdejší doby jste ale hrál dlouho, daleko přes třicítku.
Po konci v Kometě jsem se nechal přemluvit, abych hrál za Královo Pole. To jsem neměl dělat. Kdo neumí zavčasu odejít, ten dělá velkou chybu. Sám jsem to poznal. Zaměřují se na vás, urážejí vás. Člověk už tomu ani nedává to, co bylo potřeba. Nakonec mi udělal čtrnáct stehů na čele hráč z Prostějova, mého mateřského oddílu. Tak si říkám: toto už nemám zapotřebí.
František MašlaňNarozen: 19. února 1933 v Chornicích Pozice: obránce Kariéra: Tatran Prostějov (1952-1954), Kometa Brno (1954-1967), Spartak Královopolská (1967-1968) Největší úspěchy: 11x titul ČSR s Kometou Brno (1955-1958, 19601966), 2x bronz ČSR (1959, 1967), 1. místo na Spenglerově poháru (1955), 4. místo na OH 1960 Statistiky v Kometě: 319 zápasů - 79 bodů (34+45) |
Vidíte, a vy jste šel z Králova Pole ještě hrát za Nedvědici. Taky chyba?
Přírodní led, žádné teplé sprchy, jak jsme byli zvyklí, nic takového. Každý vás ještě k tomu máznul. Tam už jsem neměl vůbec co dělat.
V roce 1966 skončila zlatá éra Komety, o rok později jste z klubu odešel i vy. Proč mistrovské časy nepokračovaly?
Cítili jsme kolem sebe zajímavou atmosféru. Pro diváky jsme začali být okoukaní. Vycítíte, že diváci nechtějí chodit na stále stejné hráče, že chtějí něco atraktivnějšího. Copak hokejisté jako Bubník nebo Danda, ti pro ně atraktivní byli, ale my pracanti jsme věděli, že jedeme nadoraz a měli bychom vypadnout. Lidi to dávali najevo. Ti, co přišli po nás, už asi nebyli tak dobří po stránce herní ani charakterové. Kolikrát jim bylo jedno, že prohráli, že někomu nechali body. My abychom prodali zápas? To absolutně nepřipadalo v úvahu.
Kometa vám přirostla k srdci, přitom jste se do Brna dostal náhodou.
To je otázka štěstí. Otec byl železničář, byl přidělený do Chornic, a tam jsem se narodil. Pak přišli Němci a my jsme se odstěhovali. Žili jsme dva měsíce ve vagóně, zakotvili jsme v Prostějově. Kdyby Němci nepřišli, zůstal bych v Chornicích a byl bych možná traktoristou. Ale že jsem šel do města, byl můj vývoj úplně jiný.
Jaký?
Mezi ulicemi jsme dělali atletické závody, hráli jsme hokej s míčkem, bruslili jsme. Protože jsem byl všestranně pohybově nadaný, začal jsem hrát tenis. Sbíral jsem míčky a dovedl jsem řadu věcí okoukat. Žádný trenér mi neporadil. Buď jste to v sobě měl, nebo neměl.
Vy jste to v sobě měl?
Hrával jsem slušně. Jako dorostenec jsem byl druhý na mistrovství republiky do šestnácti i do osmnácti let.
Jak se z vás stal hokejista?
Hrál jsem tehdy tenis v Brně za Lužánkami. Viděli mě tam hokejisti Návrat a Prošek, a řekli mi: Franto, my jsme slyšeli, že uvažuješ o vojně. Nechceš jít hrát za Rudou Hvězdu do Brna? Hodil by se nám obránce.
Kývl jste hned?
Tehdy jsem už hokej hrál. Přerov si mě tehdy vzal na mistrovství republiky do Prahy, které jsme vyhráli. Už se o mně vědělo, byl jsem pozvaný i na soustředění. Tak jsem si řekl, že hokej je lepší, dostal jsem brusle, přišla vojenská správa a odvedli mě. Jenže jsem skončil v Aši u pohraniční brigády. Byl jsem z toho vyjevený. Psal jsem do Brna, co bude. Pak mě odveleli do Prahy do Stromovky, kde byla sportovní rota. Jen si to představte: já měl zelenou čepici, mundúr a plnou polní. Byl jsem tak vyplašený, že jsem zdravil i železničáře.
Pořád tam nevidím tu návaznost na Brno.
Z té sportovní roty už jsem šel do Rudé Hvězdy. Tam byl Jirka Kolouch, brankář. Ten nás přivítal. Říkal: já jsem Jirka Kolouch, můžete mi tykat, ale jinak jsem tady soudruh četař. (směje se)
Slavná sestava Rudé hvězdy Brno
Věděli jste tehdy, na začátku uměle vybudované Rudé Hvězdy, jakou mistrovskou dynastii budujete?
Nemysleli jsme tak daleko. Ten kolektiv se vytvářel sice na úkor brněnského hokeje, ale vytvářel se tak, že byl schopen hrát špičkový hokej. Kdo do toho kolektivu nezapadl, ten odešel. Hrál jsem s Láďou Chabrem, a ten odešel. Neměl to, co Kometa potřebovala.
Čím jste zapadl vy?
Přišel k nám Kasper, tak jsem šel hrát pravého beka. Přišel Meixner, hrál jsem levého. Byl jsem schopen hrát v útoku. To byla moje přednost. Strašná pracovitost. Když jsem přišel poprvé do Komety, přišel jsem do kabiny a viděl jsem tam tu sestavu, tak se mi podlomila kolena. Říkal jsem si, kam jsem se to dostal? Bubník, Danda, na ty jsem se chodil dívat. A teď jsem byl nimi v kabině. Říkám si, co budu hrát? Tak jsem si uvědomil, že moje záchrana bude, když budu strašně pracovitý. Když budu bojovat. Protože nikdy nebudu lepší než Vaněk nebo Bubník. My jsme tam byli kolektiv pracovitých hráčů, kteří vytvářeli podmínky pro to, aby ti vynikající mohli dát gól. Věděli jsme, že ta naše špička ho dá vždycky.
Na co z té doby nejraději vzpomínáte?
Jeden druhého jsme měli přečteného. Museli jme být normální kluci, žádní frajeři. Pracovití, bojovní. Měli jsme radost, když se ten ligový titul vyhrál, i když to kolikrát bylo brané jako samozřejmost. Sladit ten kolektiv bylo tehdy velké štěstí, a ta naše skupina hráčů odpovídala už dnešní moderní době. Každý měl nějaké herní vlastnosti. Já jsem byl pracovitý, dřel jsem. Pepík Černý byl vynikající levé křídlo, nikdy mě nenechal ve štychu. S Jardou Meixnerem jsme v obraně oba věděli, kdo co udělá. Když udělám chybu, že za mne on zaskočí. Jeli jsme jako namazaný stroj.
Vídáte se dodnes?
Jarda Meixner byli nedaleko, stejně tak Zdeněk Kepák. Jezdíme spolu na Kometu, na všechny zápasy. Máme permanentky, klubové bundy, tak víme, že nás tam berou.
Stoprocentně ano. V březnu se máte dočkat vyvěšení svého dresu pod strop brněnské haly.
Nejsem na tu slávu. Ale je to zásluha Jardy Meixnera. My pracovití hráči jsme nikdy nebyli na pocty zvyklí. Slávu sklízely hvězdy, ti vynikající. Že tam byla další polovina těch, kteří dřeli jak blbci, to už se tak nevidělo. Ale on by kolektiv jen z vynikajících jednotlivců taky nemohl existovat. Tam musí být někdo, kdo to oddře.
