Nyní prý Novyje izvěstija poznamenaly, že muž, očíslovaný rokem, v němž do Československa přijely okupační tanky, přichází hrát hokej do země, jež ty tanky vyslala.
Je to spojení mnoha symbolů.
Toho zásadního, tedy vzpomínky na "železné maringotky", jak zpíval Karel Kryl. Ty "maringotky" nás obsadily, okupovaly a znormalizovaly. Pak mýtus hokeje, hry, která v naší historii často suplovala občanskou politiku, její pokračování "jinými prostředky".
Připomeňme jiného básníka, Jaroslava Seiferta. V roce 1938 veršoval k zápasu s Německem: "Z těch hokejek se mohou státi kvéry!" A nyní hráč-ikona, který tuto stavebnici symbolů dílem uvědoměle, dílem podvědomě poskládal a dal jí ornamenty svého nesporného umění, odchází do Ruska za bohatou smlouvou.
. NÁZORčlánek vyšel v názorové rubrice MF DNES |
Svádělo by to k všelijakým závěrům, ba moralistním úvahám, jak peníze jsou nade vším a za štěstí si je nekoupíš. Ale Jaromír Jágr se krom těch prachů cítí prý v Rusku dobře, vždyť se stal pravoslavným jako Solženicyn. A stejně jako on ctí velikost a ducha Ruska. Nebojí se ho tak jako někteří z nás, malí a nevýznamní. Prý ani není třeba se strachovat.
Možná ta osmašedesátka na ruských kluzištích v sobě skutečně nese poselství, že bychom se už obávat nemuseli. Že vzpomínka na rok, v němž jsme se cítili jako rodina, jejíž domov zhanobila banda zlodějů, zabila při tom jejich syna a pak se tam usadila a diktovala, kdy se bude obědvat a o čem se bude zpívat, je už doopravdy pouze vzpomínáním, z něhož, zvlášť když je nepříjemné, se žít nedá. Ukusuje až příliš mnoho ze života.
Nemudrujme proto nyní nad tím číslem 68 z pozice kdysi ublížených. Zajímavější je, co Jágrovo označení evokuje v těch, které bude hokejista nyní bavit – v Rusech.
Vyvolává-li v nich vůbec něco – krom libosti z žonglování s pukem, samozřejmě. Tamní vztah k minulosti bývá svérázný: nehodící se škrtněte. Při upomenutí na jejich nepravosti bručí jako medvědi. Či zarputile mlčí. Jako příklad poslouží případ ruské ambasády v Praze.
Představme si, že by na německých hřištích exceloval český hráč s číslem 39, jehož význam by předtím mnohokrát důrazně okomentoval. Lidem do břicha nevidíš, ale lze předpokládat, že alespoň některý z vycepovaných Němců by si připomněl jistou nepěknost z dějin.
Jistě, srovnání kulhají, avšak nejsem si jist, že ruské povědomí vůči srpnu 1968 je stejnosměrné. Že při pohledu na hokejistu s číslem 68 píchne Rusa zbytková tříska v srdci nebo v mozku.
Věru, byly by zajímavé ruské reakce, kdyby nyní, v čase čtyřicátého výročí okupace, Jaromír Jágr význam těch číslic svému novému působišti důrazně připomněl. Nad rámec své smlouvy.
Jistě, mnoho Rusů už neví, co jejich předci v onom srpnu 1968 vlastně provedli za lumpárnu. Zda je to dobře, nevím. Přirozené to ale je. Takový Jágrův osmašedesátkový test by ovšem mohl pomoci zjistit, kolik tam ještě žije lidí, které by podráždilo, čemu že se to divíme a proč se nám to tehdy nelíbilo.
Kolik Rusů si ještě myslí, že bychom měli vlastně držet hubu. Vždyť přimknout se k ruskému dubisku je přece povinnost, ne-li přirozenost. Velkoruské myšlení to někteří šťouralové nazývají.
Kdo ví, možná kdyby Jágr hlasitě deklaroval význam svého čísla, třeba bychom z ruské odezvy pochopili, že carské manýry jsou doopravdy pryč a že můžeme svléknout nervózní rubašku minulosti ruské gubernie. Třeba… Zatím ovšem stále tak zcela netušíme, kde končí hranice ruského zájmu. U dresu s číslem 68 sotva.
