Často s manželkou chodíme do bavorského parku, vzniklého z vybagrovaného ložiska oblázků,zanechaných ledovci z Alp před 8000 lety. Jsou tam hezké cestičky, lavičky, stromy a jezero rozměrů Mácháče. Samozřejmě tam přes zimu koupaliště nefunguje, takže majitelé pejsků tam mají svůj psí ráj.

Pro nás je to zábava, pozorovat ty nejrůznější psí rasy, jak se tam setkávají, jejich páníčkové a paničky, mezitím se motají děti.

Francouzský buldoček mívá občas sobě podobnou majitelku, ale i Appenzeller a podobní maličcí pejsci mají mnoho ctitelek. Muži mají tendenci spíš k retrívalovi nebo ve městě ještě častěji k středním rasám. Barvář, špic, kokršpaniel, oblíbení jsou hlavně čilí a hraví pejskové. Buldoka jsme už vemi dlouho neviděli. Jednoho chrta, dogu, ale vlčáci ve městě vymizeli, bývají náchylní ke konfliktům s cizími psy. Bojové psy německé zákony nedovolují chovat mimo uzavřené kotce, najdou se zejména v útulcích pro opuštěné psy. Odtud pochází i ty promenádní směsi, ty se vyskytují v tom parku také často a vynikají inteligencí a hravostí. Obdivuji míšence vlčáka s jezevčíkem, na těch nožičkách dokáže lítat opravdu rychle.

Pes má právo vypadat jako pes a taky tak žít. Udělali jsme umělým křížením rádoby mazlíčka, který za to platí deformitami, zpotvořenou stavbou těla poruchami čichu a zraku; tedy vším tím, co z něj dělá normálního psa. Vykřížit z živé bytosti, která měla přirozeným vývojem všechno co ji dělá psí bytostí jakousi hračku pro zhýčkané lidi, kteří si tím i nahrazují i zpackané mezilidské vztahy, je zločin. A je naším obrazem, že se s tím ještě chlubíme.