Pět měsíců bez míče
Ulice města jsou v poledne na Holiday Monday úplně vymetené. Mrazivý vítr táhne od řeky Mersey. A osamělí pejsci nechávají stopy tlapek v rozbředlém sněhu. Jejich majitel ožije, až když se zeptáte na cestu na Mellwood Drive, do tréninkového areálu liverpoolských Reds.
Na hřišti za betonovým plotem lehce vyklusávají ti, co den předtím rozstříleli West Bromwich. Dravý útočník Milan Baroš se drží potichu v hloučku, před chvílí dostal "kartáč": Jak to, že se hrneš k penaltě, když jsou určeni jiní, a ještě ji pak nedáš?!
O kus dál trénují náhradníci. A úplně mimo běhá Vladimír Šmicer. "Jsem samostatná jednotka," řekne potom.
Pět měsíců nekopl do míče. Už mistrovství Evropy odehrál s bolavým kolenem. Po dovolené zkusil zátěž, ale po dvou týdnech se rozhodl: "Takhle to dál nejde, jdu na operaci."
Souboj s kamarádem Patrikem Bergrem v počtu lékařských zákroků na kolenou snížil na 3:4. "On měl horší vazy," dodá.
Specialista na kolena Staedman v americkém Vailu tentokrát Šmicrovi rozbil kladívkem chrupavku. Při její regeneraci pak srostla i trhlina, která způsobovala potíže. "Dělal to artroskopicky, za půl hodiny bylo hotovo," usměje se český útočník.
Jenže pak nesměl dva měsíce na nohu ani stoupnout. Koupili mu speciální přístroj, který mu ji rozhýbával. "Lehnul jsem si doma na koberec, pustil v televizi olympijské hry, strčil mašinu do zásuvky a cvičil. Osm hodin denně," vzpomíná.
Pak rotoped, bazén. Vozili ho denně taxíkem, protože nesměl řídit. "Trvá to, koleno si musí sednout." Teď už běhá a těší se na balon. V lednu by mohl nastoupit za rezervu. "Odpočal jsem si, prý takhle zase déle vydržím," zůstává optimistou.
Kam pojede s Kozlovnou?
Vyrážíme k domovu. Pětadvacet mil na sever, do Southportu, výletního městečka na břehu moře. "Ale já se nekoupu, je tam zima," říká Šmicer. Jeho černý mercedes má řízení vlevo, evropské. "Hůř se mi zvyká v létě doma na opačnou stranu."
Cestou stavíme na oběd. Naproti přijel i tchán Ladislav Vízek, který tu tráví svátky, s malou Natálkou. "Zdejší hospody, to je bída," posteskne si známý hostinský. "Tahle je dobrá aspoň pro děti."
Spolu se Šmicrem hrají v létě za Kozlovnu, tým fotbalových přátel Vízkovy proslulé hospody. "Jenže se Šmícou je to těžký," stěžuje si Vízek. "Musíme kvůli němu vybírat rovný terény, soupeře, který to moc nemasí, stravu, aby se neoškleboval," dobírá si ho. "Abychom mu to teď vyjednali do Kataru, co?"
Jejich věčné špičkování a soupeření baví celou rodinu i okolí. Vzpomenete ještě, jak Vízek dal dceři Pavlíně svolení ke svatbě, až když ho Šmicer porazil ve slalomu s míčem mezi kuželi?
Hrají spolu tenis i golf, pražské domy mají kousek od sebe. Šmicer sází po telefonu v pobočce Fortuny přímo v Kozlovně. "Ale teď jsem vyhrál já," hlásí se o slovo třetí do party - Ladislav Vízek mladší, kuchař a hráč Dolních Chaber. Na podzim nastoupil proti tátovi, ve stejné soutěži spolu hrají o karton whisky za lepší pozici v tabulce.
"Nedal jsem gól. Ale mám 115 ligových a to mi ještě nepočítají 11 gólů z Le Havru," chlubí se Vízek. "Kdybych hrál pořád českou ligu, mám je taky," nedá se Šmicer. "Jenže já měl ještě vedle sebe Nehodu, ten nepřihrával," přisazuje Vízek. "Já mám zase víc reprezentačních gólů," trumfuje zeť. Teprve pak se smíří.
Zvoní mobil. "Kde jste zase tak dlouho?" volá Pavlína Šmicrová. Jen pro pořádek. Nediví se, je zvyklá.
Synka si pohlídal, už kope pravou
Rozlehlé dvoupatrové stavení z neomítnutých cihel, obrostlých břečťanem, jako by vyrostlo z knih Arthura Conana Doyla, zvlášť teď, když se zešeřilo a prší. Brr...
Tři roky tady bydleli Bergrovi. Teď Šmicrovi. Hale dominuje mohutná audiosestava, v televizi běží české pohádky - ba ne, fotbalové sestřihy. "Džordžo, táta je tady," vítá fotbalista ani ne dvouletého synka. Ten hned bere balon a pravačkou posílá přesnou přihrávku. "Viděli jste ten nákop?" nadšeně volá děda Vízek. Mohl by jednou hrát i za Anglii!
Obě děti se narodily na ostrově, alespoň za asistence české doktorky Olgy. "Podruhé jsem si to pohlídal," vypráví Šmicer. "Při prvním porodu jsem byl doma na fotbale proti Faerům. A byla z toho holka," usměje se a pohladí Natálku po hlavě. Dcerka už chodí do školní přípravky, přechází z angličtiny do češtiny podle potřeby.
Vedle bydlí sir Christopher, který získal titul za léta služby královské rodině. "Bere mě s sebou na golf, na nejlepší hřiště," chválí ho Šmicer.
Na celou Anglii ho napadne po dlouhém hloubání jediná stížnost. Barošův podzimní rozchod s přítelkyní Evou. "Bydleli sice na opačném konci Liverpoolu, ale hodně jsme spolu kamarádili," dodá Pavlína.
Zpátky do Francie?
V létě Šmicra chtělo Bordeaux. "To by byla sviňárna, odcházet potom, co mě tady podrželi při zranění," řekne. "Benítez (nový kouč, který přišel z Valencie, pozn. red.) se mě zeptal: Chceš jít pryč? Já řekl: Ne. A on: Nic ti ale slíbit nemůžu."
A teď? "Nevím, co bude," pokrčí Šmicer rameny. Na Liverpool to nevypadá. "Vždyť jsem jim za rok odehrál pět zápasů. A trenér mě ještě ani neviděl."
V obchodě s klubovými suvenýry už ani nemají jeho fotografie... Zase by musel bojovat o místo. "Je mi dvaatřicet, doktor mi dává dva tři roky. Rád bych si ještě zahrál v klidu. A nejraději v teple," zamíří myšlenkami znovu do oblíbené Francie. "Ale někam k moři, ne do Lens (tam hrál v letech 1996-1998 a získal titul, pozn. red.), tam byla docela kosa."
A že by přece jen pokračoval v Anglii? "Patrik (Berger, který hraje v Portsmouthu, pozn. red.) mě hecoval: My tě příští rok vezmeme. Jenže odešel trenér Redknapp a jemu taky končí smlouva..."
Může se stát, že se Šmicer vrátí do Česka. "Nemůžu to vyloučit," pokrčí rameny. Před časem při hluboké krizi Slavie vzklíčila myšlenka, že ji koupí a postaví na nohy bývalí hráči. "Na to nemám znalosti a zkušenosti. Možná jako tichý společník. Ale... proč bych měl házet peníze do českého fotbalu? To se mi nechce. Vyberu si radši něco jistějšího," zamyslí se.
"Ať jde na svaz. Umí jazyky a je čestnej," doporučuje Vízek. "Jednou jsme chtěli s Černolicema střelit zápas za novou asfaltku k hřišti a on mě vyhodil z auta."
