„Všichni věřili, že to druhé místo uhájíme, přestože jsme v sobotu nastupovali proti Lokomotivu Moskva, který čtyři dny předtím vyhrál v Lize mistrů nad Interem Milán tři nula,“ říká Petržela. „Nakonec ten bezbrankový výsledek znamenal, že po loňském desátém místě je teď Petrohrad stříbrný. A celé město bylo o víkendu na nohou.“
Petrohradský stadion prý praskal ve švech. „Kapacita je dvaadvacet a půl tisíce, ale v sobotu se tam podle oficiálních informací namačkalo dvacet šest tisíc fanoušků. Už těsně před zápasem se to při nástupu mužstev rozhořelo v ochozech stovkami světlic,“ líčí trenér. „A co se strhlo po něm, to se opravdu dá popsat jen stěží. Ten ohňostroj byl opravdu velkolepý.“
Dlouho se oslavovalo přímo na hrací ploše, mnoha fabouškům se podařilo proniknout policejními kordony, aby se mohli o nevídanou radost podělit přímo se svými fotbalovými modlami.
„Že ligu vyhrálo CSKA, to vůbec nikoho nezajímalo, slavilo se, jako kdybychom titul vyhráli my. Když jsme se konečně dostali do kabin, prezident klubu Mutko za námi přivedl prominentní gratulanty, nejvyšší představitele města a petrohradské gubernie, známé herce a zpěváky, zástupce sponzorů a další významné lidi.“
Šampaňské, vodka a další destiláty tekly proudem. Petržela byl asi jediným, kdo si s kdekým přiťukával nealkoholickým nápojem.
„O mně už je tady známé, že jsem chodící reklama na pepsi colu. Té jsem zůstal věrný i v sobotu. Ale z toho neuvěřitelného mumraje mám i tak hlavu jako škopek,“ vysvětlil český kouč. „Ale u whisky mě docela úspěšně zastoupil můj asistent Vláďa Borovička.“
Předposledního ligového zápasu se Petržela navzdory zvučnému soupeřovu jménu nebál. „Ta trojka, kterou Lokomotiv dal Interu Milán, přitom ještě byla milosrdná. Ale to mě nijak nerozhodilo. Jen jsem posílil střed hřiště, protože tam je Lokomotiv nejsilnější. Takže jsme místo se čtyřčlennou hráli tentokrát s pětičlennou zálohou.“
Ze začátku byli podle Petrželových slov lepší domácí, ale Lokomotiv hru v polovině úvodního poločasu vyrovnal. „Vyrovnané to bylo i po přestávce, na obou stranách přišly velké šance, ale vyznamenali se brankáři. Hlavně Horákova hlavička byla opravdu gólová, ale brankář mu to na čáře chytil.“
Celý zápas v Petrohradu sněžilo, ale protože domácí mají vyhřívané hřiště, hrálo se na regulérním trávníku.
Druhé místo je od roku 1984, kdy Zenit tehdy ještě jako Leningrad ruskou ligu vyhrál, historicky druhým největším úspěchem klubu. Oficiální oslavy a slavnostní klubová večeře jsou naplánovány na pátek 21. listopadu.
„Ale to si zatím nedovedu představit. Když byl Petrohrad před pár lety třetí, tak zatímco jednu luxusní restauraci měl klub vyhrazenou pro sebe, na nedalekém náměstí se prý k oslavám sešlo šest set tisíc lidí,“ říká Petržela.
Když má říct stručně, v čem spatřuje základ úspěchu, vzpomene Petržela na letošní začátky.
„Hodně hráčů jsem vyházel, byli to takoví, co třeba měli jméno, ale nechtěli makat. Vsadil jsem na mladé a na ty, co jsem si přivedl z Bohemky,“ říká. „Říkali mi tady, že s tímhle neuspěju, ale časem mi dali za pravdu.“
Petrželovi pomohlo, že si záhy osvojil jazyk. „Něco jsem si pamatoval ze školy a na ostatním jsem rychle zapracoval. Proto říkám, že jsem pronikl nejen do ruštiny, ale potom i do zdejších fotbalových duší. Mohl jsem jít cestou osobních pohovorů, což tady dřív neznali. Získal jsem si tak hráče, kteří mi pak celou soutěž věřili.“
Za svého nejlepšího hráče považuje Petržela sedmadvacetiletého ruského reprezentanta záložníka Vladislava Radimova.
„I na něj jsem musel hlavně psychologicky. Prodebatoval jsem s ním spousty hodin, ale vyplatilo se to. Dřív tu platil za problémového hráče, se kterým trenéři mívali jen potíže. A právě ten se stal mou pravou rukou. Je to inteligentní člověk, fotbalový génius, ale na hřišti prostě svůj. A nakonec se mi povedlo přesvědčit ho, aby všechno své umění podřídil potřebám mužstva.“
Z českých hráčů staví nejvýš levého obránce Pavla Mareše. „Úplně jednoznačně. A není to jen můj názor, obdivují ho tu všichni. Jsem přesvědčený, že kdyby nehrál v Rusku, byl by v reprezentaci. V obraně nechybuje a když je zapotřebí, výborně a účinně dokáže izaútočit,“ hodnotí trenér.
Hned za něj staví dalšího zadáka stopera Martina Horáka. „Strašně těžko se obchází a je mistr v poziční hře, je na něj spolehnutí. A v ofenzivě se coby výborný hlavičkář prosazuje hlavně při standardních situacích.“
Levý záložník Radek Šírl s útočníkem Lukášem Hartigem dopláceli na vleklá zranění.
„Šírl ligu výborně začal, pak se zranil a když se do ligy vracel, měl to moc těžké, protože na jeho místě na levém kraji zálohy hrál výborně další z mladých ruských fotbalistů. A Hartig, ten na tom byl se zraněními nejhůř, promarodil toho nejvíc ze všech. A když se uzdravil, taky to měl s návratem těžké,“ líčí Petržela.
O Hartigovo hostování prý projevily zájem některé české kluby. „Mluvil jsem s ním o tom, ale on řekl, že tady chce zůstat, že se prý o místo v sestavě popere.“
Slovenský gólman Kamil Čontofalský je v týmu stále brankářskou dvojkou.
„V poslední době jsem na pár přípravných zápasů a ve zdejším poháru postavil, formu má dobrou, šlo mu to. Ale přesto je jasnou jedničkou Malafejev,“ říká kouč. „Jenže Čontofalký je prostě brankář, který musí chytat, ani náturou to není muž na lavičku. Začíná se tu uvažovat o jeho uvolnění, ale jestli se pod to podepíšu, to si ještě budu muset rozmyslet.“
Na další posily z Česka trenér Petržela nemyslí.
„Máme dost široký kádr, mezi nimi hodně mladých, tak na poplach bít nemusíme. Ale určitě nepůjdu cestou, o které jsem se doslechl. Rádi by tu prý viděli brazilského útočníka Elbera, který je teď v Lyonu. Ale to ani náhodou. To jsou hráči, kteří se ohánějí jménem a na hřišti pak jen choděj. Když ho nepotřeboval Hitzfeld v Bayernu Mnichov, tak jistě věděl proč.“
