Jiného by možná tlak semlel.
Ale Patrik Schick, útočník fotbalové reprezentace, na sobě nic nedá znát. Emoce drží na uzdě: ať už na hřišti, nebo když v salonku rakouského hotelu Laa Therme, kde národní tým tráví soustředění, vypráví o tom, co za dva roky v Itálii prožil.
„Celkově jsem taková klidnější, rozvážnější povaha,“ líčí nevzrušeným hlasem, na tváři lehký úsměv. „Změn jsem za dva roky zažil hodně, ale nemám problém se přizpůsobit. V tom je moje výhoda.“
Jak se přizpůsobujete tomu, že se od vás čím dál víc očekává i v národním týmu?
Vím, že moje pozice se proměnila. Ale to, že jsem přestoupil do AS, přece neznamená, že bych měl mít jisté místo. Vůbec.
Jenže fanoušci čekají, že právě na vás tým bude stát. Doufají, že ve vás a Michaelu Krmenčíkovi může mít reprezentace nového Kollera s Barošem.
Nemyslím si, že jsme jim typologicky podobní. Ale góly umíme dávat oba a jde o to, aby se povedlo správně poskládat celý tým. Až když se víc sehrajeme, můžeme zjistit, jestli se k těm dvěma můžeme trochu přirovnávat, nebo ne. Zatím se nám povedl zápas s Čínou, pak jsme vedle sebe už nehráli. Chce to čas, zvyknout si na sebe.
Česko vs. Nigérieonline reportáž z přípravného duelu (15:00) |
Čas jste potřeboval i v klubu, v první sezoně jste za AS stihl jen tři góly. Bude druhá lepší?
Doufám! Už jsem zabydlený, teď jen musím dokázat, na co mám. Do Říma už jsem šel trochu jako někdo, nebyl jsem tak nezkušený jako předtím v Sampdorii. Tam to možná brali tak, že přišel nějaký Čecháček... Asi si nepředstavovali, že za rok budu v AS Řím. Tam už jsem šel v jiné pozici a myslím, že se tak se mnou i pracuje. Teprve druhý rok ukáže, jak na tom doopravdy jsem.
Co vám ten první dal a co vzal?
Dal mi úplně novou zkušenost. Myslím, že nikde na světě nejsou tlak a nároky od fanoušků takové jako v Římě. Když to zažijete, už vás těžko něco překvapí. Psychicky mě to dost posílilo. A co mi vzal? Byl jsem zraněný, takže pár měsíců hraní. A tím pádem vítr do plachet ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval.
Co vám na konci sezony řekli v klubu? Slyšel jste, že se za miliardovou investici očekává víc?
Se mnou nikdo nemluvil. Možná vedení mluvilo s těmi, kteří chtěli řešit budoucnost v klubu, ale to se mě netýkalo.
Přemýšlel jste někdy o tom, jak by sezona vypadala, kdyby před rokem klapl přestup do Juventusu? Chyběla jen úspěšná zdravotní prohlídka.
Ne, to už jsem v sobě uzavřel. Nikdy jsem se k tomu nevracel, ani by to nemělo cenu. Byl jsem rád, že jsem přestoupil do AS, a necítím žádnou křivdu, že Juventus nevyšel.
Přestup se řešil během Eura jednadvacítek v Polsku, narychlo jste letěl do Turína na testy a po návratu se kolem vás strhl cirkus. Jak jste to prožíval?
Po první prohlídce už jsem věděl o tom, že se objevil problém se srdcem. Řekli mi to hned. Proto jsem vám novinářům tehdy říkal: Není nic jistého, musíme počkat na to, jak dopadnou výsledky... Už jsem věděl, že je něco špatně. Musel jsem dělat věci navíc, které nebyly standardní.
O to těžší muselo být soustředit se pak hned na rozhodující zápas o postup proti Polsku, ne?
Víte co? Ani ne. Cítil jsem se dobře, zdravotní potíže jsem nepociťoval, takže jsem z toho nijak rozhozený nebyl. V tomhle jsem opravdu kliďas.
Před zápasem s Nigérií |
Nikdy nemáte slabší chvilku? Že byste nad něčím přemýšlel a trápilo vás to?
Jasně že jsou věci, které člověka štvou. Neodehraje dobrý zápas, přemýšlí nad tím. Já to řeším tak, že se vždycky kouknu na to, co jsem udělal špatně. Ale nepřemýšlím negativně: spíš si všechno vyhodnocuju a chci se z toho poučit.
Za kým jdete pro radu, když se nedaří?
Volám si s panem Táborským, fotbalovým skautem, který mi hodně pomáhá. Dost věcí probírám s přítelkyní, která fotbalu za tu dobu, co se známe, začala docela rozumět. Občas má dobré postřehy, někdy při zápase vystřelí něco zajímavého (úsměv). Pobavím se o tom i s rodiči, ale ve finále vždycky sám nejlíp vím, co jsem udělal špatně a co dobře. Rád si poslechnu názor druhých, ale vyhodnotím si to pak sám.
Do Itálie jste skočil ve dvaceti letech. Jak vás po životní stránce změnila?
Myslím, že vůbec.
Italský styl života vás neovlivnil? Třeba že byste začal víc gestikulovat, sledovat módu, tetování?
Fakt ne, jsem pořád stejný, jako když jsem přicházel. Módu moc nesleduju, tetování mi nic neříká. I když je fakt, že v AS tetovaných kluků máme plnou kabinu. Třeba Radja Nainggolan má takový styl, je extravagantní, nikdo ho nepřehlédne. Každého věc, nikomu to neberu – ale já takový nikdy nebyl a ani být nepotřebuju.
Reprezentační spoluhráč Jakub Jankto o vás kdysi řekl, že můžete být nejlepší na světě. Co vy na to? Taky myslíte až tak vysoko?
Děkuju, Kubo (úsměv). Je samozřejmě fajn, když o vás kluci takhle mluví. Ale za vším musí být spousta let práce. Hlavně chci být zdravý, bez toho nezmůžete nic. Budu dřít na maximum a až pak uvidíme, jak dobrý můžu být. Konkurence je obrovská, fotbalistů je na světě strašně moc... Těžko říct.
Chválil vás třeba i Antonio Cassano, bývalý italský reprezentant a váš spoluhráč ze Sampdorie.
Jo, to bylo hezké. A je náhoda, že zrovna nedávno jsme se po dlouhé době viděli. Když jsem odvážel přítelkyni na letiště v Římě, podával jsem jí věci z kufru, vedle zastavilo auto, otevřelo se okénko u spolujezdce... A vykoukl Cassano. Smál se povídá: Dáš mi autogram?
Vyhověl jste mu?
Hlavně jsem koukal, co tam dělá. Říkal mi, že se uvidíme v tréninkovém centru, že se přijde podívat. Tak jsme si spolu potom ještě popovídali. Pro mě je to moc fajn člověk. Hodně upřímný, někdy možná až moc, ale vždycky pozitivní. V Římě taky dlouho hrál, tak mi radil, ať se hlavně ničeho nebojím. A kdyby mi někdo něco vyčítal, ať nad tím mávnu rukou. Že ví, co ve mně je, a že tady udělám kariéru. To mě potěšilo hodně.
Ještě vám občas bleskne hlavou, jaké by to bylo, kdyby z vás místo fotbalisty byl cukrář? To jste jako malý chtěl, ne?
Radši na to nemyslím. Jsem rád, že jsem fotbalista. Tohle jsem jen tak plácnul, rodiče mají cukrárnu... Ale asi bych to dělat nechtěl. Vsadil jsem na fotbal a naštěstí to vyšlo.
