Dostane míč na vlastní půlce, stojí zády k brance Angličanů, stahovačkou se otočí a zároveň se vyhne soupeři, míč si posune kolem dalšího a...
Připraveni? Akce, na jejímž konci bude nejúžasnější gól fotbalové historie, právě začíná.
Já tenkrát připraven nebyl. Seděl jsem doma v obýváku před televizí, bylo mi patnáct, netušil jsem, že za pár vteřin budu uhranutý na celý život.
Sotva se podsaditý chlapík v modrém dresu vymaní z kleští protivníka, předkopne si míč a v předklonu se za ním vrhne, znovu se s ním setká až na půlce ostrovanů, pohladí ho opět levačkou, jinou nohou se ho za celý čas nedotkne, využívá otevřeného prostoru, nabírá rychlost a pádí, tak nějak se musí cítit z hlavně vystřelená kulka.
Je 22. června 1986, v Mexiku, kde hrají Argentinci čtvrtfinále mistrovství světa s Angličany, je nesnesitelné horko. V Česku je přece líp, i tak přijde vhod limonáda, u ní se mi ještě vrací gól, který dal stejný muž před chvílí, ještě nevím, že to byl nefér zásah "Boží rukou".
Teď není kdy nad tím přemýšlet, tenhle Rimbaud s míčem právě posílá dalšího nebohého obránce na opačnou stranu, než kam jde s míčem, je to geniálně snadné, kéž by se tak hladce vyhnul i budoucím průšvihům, po další kličce už vniká do šestnáctky.
To už mě mrazí, to už se mi ježí chlupy na rukou, nějak tak se asi člověk cítí tváří v tvář dokonalosti.
Ten šílenec však tančí dál, nemá dost, položí si i gólmana, ten se po něm ještě na zemi sápe rukama, připomíná harpunou zasaženou chobotnici a je i stejně bezmocný.
Na troufalce ještě zezadu doráží soupeř, to už však balon letí do odkryté brány, autor střely rozkolísán padá, ale hned je zase na nohou, stvořitel největšího uměleckého díla ve fotbalových dějinách. A já – tisíce kilometrů od něj – slyším ohromený sám sebe: "Bože, co to ten člověk udělal?!"
Ten člověk se jmenuje Diego Armando Maradona. Dnes je mu rovných padesát.
