„Jako bych ztratil syna nebo nejbližšího přítele,“ prohlásil Giampolo Mazza, trenér San Marina, když k němu 15. prosince 2006 přilétla zvěst o Crescentiniho smrti.
Pak se Mazza rozplakal. Zpráva o nečekaném úmrtí teprve čtyřiadvacetiletého hráče zasáhla prakticky všechny obyvatele malé republiky. A nejen je.
„Kuráž je velmi důležitá vlastnost fotbalisty. Zvlášť tehdy, reprezentujete-li San Marino proti gigantům, jako je Německo či Česko,“ napsal server uefa.com. „Ale Federico Crescentini projevil zcela jiný, vzácnější druh kuráže. A projevil ho v nejvyšší možné míře.“
Na přemýšlení o vlastní ušlechtilosti měl však záložník těžko čas, když se v osudný den vrhal do mohutných mořských vln v mexickém letovisku Acapulco. Věděl jen, že jeho topící se dívka potřebuje pomoc a že je možná jediný, kdo ji může poskytnout. Neváhal.
Z dramatického boje s mořem vyvázla fotbalistova přítelkyně živá. Její milenec a zachránce utonul, hráčovo tělo vyplavilo moře až po mnoha hodinách. Na pláž, kam přijel strávit pohádkovou předvánoční dovolenou, dál svítilo slunce...
Do Mexika se vydal Crescentini s přáteli. Veselit se, plavat a potápět. Zpět do vlasti se živý nevrátil. Den před Vánocemi se konal v kostele v San Marinu pohřeb. V sedmadvacetitisícovém státě na něj přišlo na čtyři tisíce lidí.
„Federico začínal být pro náš tým velmi důležitý, měl před sebou velmi dobrou perspektivu,“ říkal trenér Mazza. Pak dodal: „Tohle však není vůbec podstatné.“
Měl pravdu, fotbal šel stranou.
A přece se právě na fotbalovém poli dostalo Crescentinimu poslední pocty. Fanoušci klubu v San Marinu, za který záložník hrával, rozvinuli v zápase, jenž následoval po pohřbu, velký transparent. „Ciao Federico, eroe dei nostri giorn!“ „Ahoj, Federico, hrdino dnešních dnů!“
